Doc.PhDr. Milan Uhde (1936), brněnský rodák, bývalý ministr kultury, předseda Poslanecké sněmovny, spisovatel, dramatik, scénárista,  autor řady povídek, divadelních, rozhlasových a televizních her, scénářů a sbírky poezie.

  • Vystudoval Filosofickou fakultu MU Brno.
  • Od roku 1952 přispíval do periodik: Rovnost, Host do domu, Literární noviny, Plamen, Kultura, Kulturní tvorba, Divadlo. Napsal řadu textů pro brněnské Divadlo X.
  • Od roku 1958 do roku 1970 působí jako redaktor časopisu Host do domu.  Po zákazu časopisu se stává spisovatelem z povolání a posléze zakázaným spisovatelem. V tomto období psal hry pod jmény přátel , publikoval v samizdatu, spolupracoval se zahraničními divadly, rozhlasem i televizí.
  • V letech 1967 – 1971 působí jako externí pedagog na Janáčkově akademii. V roku 1971 získává titul doktor filosofie.
  • V roce 1977 podepsal Chartu 77, v roce 1988 je signatářem Hnutí za občanskou svobodu.
  • V roce 1989 z podnětu mladých brněnských disidentů začalo vznikat Nakladatelství Atlantis, které se snažilo využít tehdejší novely zákona o družstevnictví a dosáhnout souhlasu státních orgánů s nezávislou nakladatelskou činností. K iniciativě se připojili zakázaní spisovatelé a v létě 1989společně sestavili ediční plán z prozaických, básnických, dramatických i teoretických prací zakázaných spisovatelů. Po půl roce se k návrhu připojil Milan Uhde, který byl zvolen do čela nakladatelství. Potom co vstoupil do politiky, se nakladatelství věnovala jeho první manželka Jitka.
  • Ve vládě působil za OF (1990), v roce 1991 přešel do ODS.
  • V letech 90 – 92 byl ministrem kultury.
  • V roce 1992 byl předsedou České národní rady, od roku 93 – 96 předsedou Poslanecké sněmovny ČR, od roku 96 – 97 předsedou poslaneckého klubu ODS.
  • V roce 1996 se stal kritikem některých názorů a postojů Václava Klause. Po pádu koaliční vlády ODS byl vyzván k odchodu ze strany.
  • V roce 1997 přestoupil do Unie svobody. Tohoto přestupu zpětně litoval, v roce 1998 opustil politiku a stal se opět spisovatelem z povolání.
  • V nakladatelství Atlantis vydává ve sbornících své dřívější práce i nové projekty.
  • Od roku 1999 – 2006 byl členem Rady Českého rozhlasu, od roku 2008 – 2014 členem Rady České televize a od roku 2011 – 2014 předsedou Rady České televize.

Ocenění:

V dubnu 2018 uvedlo Divadlo Reduta v režii Břetislava Rychlíka hru Milana Uhdeho  „Zázrak v černém domě,“ která sklízí u diváků úspěch. Černý dům má reálný předobraz ve funkcionalistické vile v Berkově ulici, která donedávna rodině Uhdeových patřila. Hra není věrnou kopií reality, ale uměleckým tvarem rodinného účtování. Tematicky navazuje na rozhlasovou hru “Velice tiché Ave,“ napsanou v roce 1981.

Foto: Ivo Dvořák

Jak jste vnímal své rodiče jako dítě a jak je vidíte nyní?

Rodiče jsem jako kluk pokládal za všemocné a ideální lidi. V pubertě a pár let potom jsem jim spoustu věcí vyčítal. Teprve později jsem pocítil, jak mě měli rádi a jak je mám rád.

Má hra i politický podtext? Jak se díváte na dnešní politické dění?

Hra vypráví o tom, jak je krušné, když člověk odmítá postavit se tváří v tvář své minulosti. O lidské společnosti to rovněž platí. Někteří Češi nechtějí vidět to, co bylo. Jsou z toho dalekosáhlé politické obtíže.

Mnoho mladých lidí dělá rádo za problémy tlustou čáru. Jak to vidíte Vy?

Mně se tu tlustou čáru nikdy nepodařilo udělat. Bylo to bolestivé, ale myslím, že mi to pomohlo k lepšímu sebepoznání.

Jaké jste měl  v dětství kamarády?

V Králově Poli jsem měl vždycky dva, tři věrné kamarády, ale nekamarádil jsem se všemi kolem. Ve škole se třída vždycky dělila na dvě části – jedna mě snášela, druhá ani trochu.

Nejčtenějším kulturním periodikem v Brně v šedesátých letech byl Host do domu, kde jste působil jako redaktor a potkal se zde s mnoha osobnostmi. Na koho dodnes rád vzpomínáte?

Skvělých tvůrců tam bylo několik – básníci Oldřich Mikulášek a Jan Skácel, kritik a estetik Oleg Sus. Dali mi dobrou školu po stránce vědomostí i po stránce lidské.

Po zákazu časopisu jste se věnoval psaní a vytvořil nespočet děl. Můžete vyzvednout  pro vás stěžejní?

Nejdůležitější pro mě byla Balada pro banditu z roku 1975. Vrátila mi sebevědomí, které bylo narušeno po neúspěchu mé předchozí hry a po zákazu veřejné činnosti.

Jak vznikla tato i mnou velmi oblíbená hra?

Baladu pro banditu jsem napsal pod velkým časovým tlakem za čtrnáct dní, donutila mě k tomu nečekaně stanovená první čtená zkouška.

Jaké další vaše hry se v Huse na provázku hrály?

V Huse na provázku se hrála také má dramatizace románu Vladimíra Párala Profesionální žena a dramatizace románu Viléma Mrštíka Pohádka máje, obě pod jménem kamaráda režiséra Zdeňka Pospíšila.

V kterém dalším divadle se hrály vaše hry pod jmény jiných?

Miroslav Částek ve svém Divadle jednoho herce uvedl pod svým jménem od roku 1972 do roku 1989 postupně dvacet mých textů a jezdil s nimi po republice.

V roce 1972 byly vaše  knihy  odstraněny z knihoven, nikde vás nechtěli vzít do zaměstnání, ani manuálního, narodily se vám dvě děti. Bylo to velice těžké období. Jak jste ho zvládal a kdo vám nejvíce pomohl?

Pomohla mi především má první žena a pak přátelé, kteří za mě podepisovali mé práce a honoráře mi odevzdávali. Důležitá byla i sounáležitost s ostatními zakázanými spisovateli a signatáři Charty 77, kterou jsem podepsal.

Po podepsání Charty 77 se pro vás situace ještě zhoršila. Můžete čtenářům sdělit něco o publikacích samizdatu a jak na tu dobu vzpomínáte?

Byla to nelehká doba policejního sledování a výslechů, ale také doba solidarity zakázaných autorů a rozepisování a šíření strojopisných rozmnoženin našich rukopisů. Z každého svého svazku stejně jako ze svazků kamarádů jsem měl radost. Pro mě to byla také doba občanského napřímení.

Milan Uhde s režisérkou Monikou Rychlíkovou a ředitelem NdB Martinem Glaserem na setkání po premiéře hry „Zázrak v černém domě.“ Foto: Jakub Jíra

Po podepsání manifestu Hnutí za občanskou svobodu v roce 1988 jste vstoupil do politiky. Chtěl jste svobodné volby, rovná práva pro všechny lidi, konec neomezené moci jedné politické strany, měl jste své plány ohledně kultury. Jak na tu dobu nahlížíte s odstupem času?

Samozřejmě kriticky. Byli jsme kamarádi svobody, tu jsme pokládali za jedinou podstatnou hodnotu. Přehlédli jsme, že jsou tu i občané, kteří pokládají za podstatnou třeba sociální jistotu, a že si zaslouží naši pozornost a pochopení. Z toho přehlédnutí vzešlo dnešní velké nedorozumění ve společnosti a její rozdělení.

Jak se zpětně díváte na práci ministra kultury a čeho jste dosáhl?

Moc toho nebylo. Za největší zásluhu považuju prosazení zákona o Státním fondu kultury, který sliboval příliv nejméně čtyř set milionů korun ročně do kulturních iniciativ, a to mimo státní rozpočet. Mému nástupci v úřadě se bohužel nepodařilo Fond řádně uskutečnit a skončilo to dluhy a zklamáním.

Kdybyste se mohl znovu rozhodnout, vstoupil byste do politiky? Dělal byste něco jinak?

Myslím, že bych do politiky zase vstoupil, ale choval bych se jinak: kriticky zejména vůči vlastní politické straně.

V roce 1990 jste půl roku přednášel na Filosofické fakultě  o zakázané literatuře. Zájem studentů byl velký. Proč vaše přednášky nepokračovaly?

Na konci června 1990 jsem odešel ministrovat. Po šesti letech se mnou Filosofická fakulta Masarykovy univerzity rozvázala pracovní poměr, přestože byl v mém případě předsedy Poslanecké sněmovny chráněn ústavou. Pochopil jsem, že mě bývalí kolegové mezi sebou nechtějí, nesoudil se a už nikdy nikde v učitelském úvazku nepracoval.

Být předsedou Rady České televize přinášelo mnoho rozhodnutí, řešení problémů, různých názorů, naplňovala vás tato práce?

Podle mě je nesmírně důležité, aby u nás existovaly nekomerční sdělovací prostředky. V Radě České televize jsem vyvolával spory. Nekončily úspěchem, ale jsem přesvědčen, že pronesené názory tu zůstávají. Jestli za něco stály, jednou se ozvou znovu.

Co vám udělalo v životě největší radost a čeho litujete?

Mám radost, že jsem lecčemu v životě přišel nebo spíš přicházel na kloub. Většinou to bylo opožděně, omyly už nešlo napravit, a bylo jich hodně, ale dozvědět se o nich  je  lepší než zůstat v bludu, i kdyby byl pohodlný. Lituju toho, že jsem mnoha lidem ublížil, třebaže někdy nevědomky.

Jste stále aktivní, na čem pracujete nyní?

Pro Divadlo Husa na provázku jsem napsal hru o Panně Marii. Má být uvedena na jaře příštího roku. Na další hře pracuju, ale dokud nebude hotová, neumím o ní mluvit. Co kdyby se nepovedla? Už se mi to mnohokrát stalo.

Kdo jsou pro vás brněnské osobnosti?

Vím, že se asi dotknu leckoho, kdo by si zasloužil být jmenován, ale uvedu záměrně jen jedno jméno. Jde o skladatele, hudebního teoretika, historika, popularizátora a editora Miloše Štědroně. Jsem hrdý na to, že vytvořil hudbu k mým hrám a věrně se mnou kamarádí. Ale to není rozhodující. Miloš Štědroň je mimořádná osobnost v plném smyslu toho slova.

Čím se zabývají vaše děti?

Syn je činný v podnikatelské oblasti a žije v zahraničí, dcera pracuje v nakladatelství Atlantis.

Jaké je současné zaměření nakladatelství Atlantis, u jehož zrodu jste v roce 1989 byl?

Atlantis se věnuje současné literatuře, pečuje například o české vydání díla Milana Kundery. Knihy Atlantisu jsou vzorně vybaveny, texty jsou bez chyby a svědčí o nakladatelově vysoké profesionalitě.

Po druhé jste se oženil, když vám bylo 73. let. Co vás s manželkou spojuje?

S manželkou mě spojuje všechno, co může spojovat dva zralé lidi, kteří se milují.

Jak trávíte volný čas?

Ve volném čase hlavně čtu, ale většinou knihy a texty, které souvisejí s mou divadelnickou profesí, takže vlastně o volný čas nejde.

Jaké je vaše životní poznání?

Nad touto otázkou jsem v upřímných rozpacích. Vzpomínám si přitom na verše Jana Skácela: „S lety jsem zmoudřel. Co je moudrost, nevím.“

 

Saša Sandras

Jsi 205. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Reklama zde napořád jen za 75 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail