Chodové, kteří střežili naši západní hranici, jsou u nás poměrně dobře známí, zejména díky spisovateli Aloisi Jiráskovi. Naši východní hranici střežili zase portáši, ale o nich už zase tak mnoho nevíme.

Za třicetileté války se v Beskydech potulovalo mnoho zbojníků, zběhlých vojáků a všelijakých mordýřů. Na důležitých obchodních cestách vedoucích z Pobaltí přes Moravu do Uher nebylo bezpečno. Čas od času zde sice proti zbojníkům zasahovalo císařské vojsko, ale bez valného úspěchu. Pak někdo u císařského dvora ve Vídni dostal dobrý nápad. Sestavit ozbrojený sbor potírající zbojnictví z místních rodilých Valachů, kteří tento kraj hor a hlubokých lesů důvěrně znali. Tak v roce 1638 vzniká portášský sbor, který úspěšně bojoval proti zbojníkům a nejrůznějším lapkům. V průběhu dalších let se pravomoci portášů dále rozšiřovali a portášské sbory dostaly charakter četnictva. Portáši měli na starosti ochranu průsmyků a hranic a bezpečnost v příhraničí. Dále potírali pytláctví, chytali odvedence, kteří nepřišli k odvodu, doprovázeli vojenské oddíly, vodili zločince k soudu a do vězení a taky pronásledovali pašeráky. Pašeráci pašovali zejména z Haliče do Uher levnou sůl a z Uher pak na Moravu dobytek a rovněž kvalitní a levný uherský tabák. Uhry byly sice součástí rakouské monarchie, ale byla to vlastně jen taková personální unie, to znamená, že měly jen společného panovníka, měnu a zahraniční politiku. Jejich právní a celní předpisy byly odlišné. Portášem taky nemohl být každý. Musel to být nejenom fyzicky zdatný muž, ale taky muž inteligentní, který se vyznal v některých právních a celních předpisech rakouských a uherských.

V roce 1717 císař Karel VI. Schválil organizaci portášských sborů s pevnou službou. V čele portášského sboru stál poručík a jemu byli podřízeni šikovatel, mladší šikovatel, 5 desátníků a 54 prostých portášů. Portáši nosili valašský kroj a byli vyzbrojeni krátkou puškou, takzvanou „těšínkou“, bohatě zdobenou mědí a perletí. Dále nosili valašku, krátkou šavli a provaz s železnou koulí sloužící k chytání a svazování zločinců. Přes rameno nosili pletenou mošnu na chleba zvanou sajdek. Měli taky polní láhev a zásobník na prach a olovo, zvaný „túlec.“

Portášská služba byla těžká a nejeden portáš byl zabit rukou zbojníka nebo pytláka. Na službu vycházeli zpravidla na několik dnů, během níž nachodili desítky kilometrů po Beskydech. Dovedli celé hodiny trpělivě schovaní čekat u pašeráckých stezek na pašeráky. Přespávali v panských budovách, v horských dřevěnicích a v letním období taky pod širým nebem.

Portáši byli vítanými ženichy a nejeden bohatý sedlák dal svou dceru za ženu portáši. Portáši , jakožto příslušníci císařského ozbrojeného sboru totiž dostávali pravidelné a solidní služné.

V chudém valašském kraji, o kterém se tvrdilo, že „zde končí chléb a začíná kamení“, mít pravidelný příjem v penězích, to byla opravdu vzácnost. Důležité rovněž bylo, že portáši byli svobodníci, to jest, nemuseli vykonávat robotu na panském a svobodníky byli taky členové jejich rodiny. Portášské sbory byly rozpuštěny až v roce 1830 a na místním hřbitově v obci Valašské Bystřici se zachovaly hroby portášských velitelů. Portáši po dobu takřka dvě stě let v Beskydech střežili východní hranici naši země. Byli to svobodní a stateční lidé z Valašska.

Jsi 1074. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Reklama zde napořád jen za 75 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Jiří Glet

Jiří Glet

Mgr. Jiří Glet je absolventem právnické fakulty UJEP v Brně. Již desítky let se zabývá českou a evropskou historií, kulturou, uměním, historickými pamětihodnostmi a přírodními krásami. Je autorem několika průvodců, historických, dětských i humoristických knih.
Jiří Glet

Latest posts by Jiří Glet (see all)

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail