Když se řekne posvícení, každý si představí velkolepou oslavu s velkým počtem hostů. Velké, bíle prostřené stoly s pestrým výběrem všech druhů jídel a pití, všude panuje dobrá nálada a přátelství. Tak takhle přesně to vypadá, když má můj strýc Maryl narozeniny. Pokud dobře počítám, tak je to snad každý rok. Maryl vlastně není můj strýc a nemá se mnou vůbec nic společného ani s nikým z mých rodičů. Prostě jsme se jednou vetřeli na jeho oslavu a mezi davem se ztratili. Od té doby, rok po roce, vždy bereme na to posvícení o někoho více z naší početné rodiny. Docela se to mezi příbuznými rozkřiklo a letos nás vyráží celkem dvacet osm hladových krků.

Zvuk našeho vozidla se nedal přeslechnout, tudíž nás Marylův sluha již očekával. S údivem pozoroval, jak z našeho auta pro šest osob vylézá celá naše povedená rodinka. Něco nám začal povídat, ale nestihl se vyjádřit. Na vině je otec, protože ještě neopravil tu ruční brzdu u karavanu. Jedna má nevlastní teta mu iniciativně začala dávat dýchání z úst do úst. Její sebevědomí poté trochu podrazil fakt, že poté, co se sluha probral a prohlédl si ji, rázem opět upadl do bezvědomí, a to ještě většího. Neprobudilo ho, ani když strýček neudržel ve svém žaludku oběd a snažil se jím sluhu nakrmit. Poté už mu umělé dýcháni nikdo dávat nechtěl. Slušně jsme zazvonili a čekali. Maryl nás musel slyšet, ale asi čekal, že otevře sluha. Ten však mezitím stále s otevřenou pusou dělal zarážku pro naše auto.

Po hodině a půl urputného zvonění otevřel můj starší nevlastní bratranec motorovou pilou, kterou nosí stále při sobě, a to i na takovéto vznešené oslavy. Každý z nás věděl, co má dělat. Cestu do jídelny jsme již znali, a tak jsme se rozběhli jak stádo, které vyženou na pastvu. Jídelna byla zamčená, ale to nás nemohlo odradit, jelikož jsme již s otevíráním dveří měli zkušenosti. Vrhli jsme se dovnitř jak kobylky, sestra ještě něco zamumlala ve stylu jako „hodně zdraví, strýčku“ a už jsme všichni lezli po stolech. Naše překvapivé zjištění ještě potvrdil zděšený výkřik tátovy milenky; „Vždyť tady k jídlu nic není!!“. V ten okamžik jsme na sebe koukali jak přejetí slepýši. „Ne?!“ vyhrkl ze sebe praděda, vyplivující z úst voskové svíčky, jenž jako jediná věc ležely na stole. Geniální bratránek s motorovou pilou rozřezal elektrický rozvaděč v domnění, že je to lednička plná jídla. Tudíž všechna světla zhasla a po chvíli zhasl i bratránek. A ke všemu svíčky byly rozžvýkané, tudíž bylo po svícení.

Ze tmy byl slyšet ženský výkřik a rána. Poté velký smích a v tom se ve dveřích objevil Maryl s baterkou. Nepřestávaje se smát nás nadšeně objal a poděkoval. Tolik let prý toužil oplatit své ženě alespoň část křiváren a teď se mu to díky nám povedlo. Vše mu prý zakazovala, dokonce už i slavit narozeniny. Žena to přežila, ale jelikož viděla, že nás je přesila, raději se dala na ústup, a to i se sluhou a našim karavanem. Nám to však nevadilo, jelikož strýček Maryl se o nás dobře postaral jak se sluší a patří o osvoboditele. Maryl na nás dokonce pamatoval i ve své závěti jako celou jeho rodinu a štěstí. My za to každý rok na našeho strýčka vzpomeneme, když děláme na jeho počest posvícení.

E-knihu čtyř dalších povídek Pavla Kohouta si můžete stáhnout zcela zdarma.

Více než 50 dalších povídek pak najdete v e-knize Povídky.

Jsi 2554. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Reklama zde napořád jen za 75 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail