Divadlo MALÉhRY je třinoherním, autorským divadlem hereček Daniely Zbytovské, Barbory Seidlové a Nikoly Zbytovské. Třinohra je polapila do svých osidel a zcela se jí oddaly.

Daniela, Barbora a Nikola tvoří představení, jež jsou odrazem dneška. Vznikají na základě skutečných příběhů a jsou souhrnem situací a zážitků, které se odehrávají v dnešní době v životech lidí kolem nich. Každý z nás totiž prožívá drama, které stojí za to, aby se o něm hrálo. Mnohdy nejvážnější situace, přenesené na jeviště, vyznívají komicky a tak jsou všechny jejich hry komedie, u kterých ovšem trošku zamrazí.

Pojďme si herečky více představit..

Nikola Zbytovská, Barbora Seidlová, Daniela Zbytovská – herečky divadla MALÉhRY

 

Vaše první vzpomínka na dětství

Bára: Měla jsem hezké dětství, ale moc si toho z něj nepamatuju. První zážitek, na který nemohu zapomenout, protože mi po něm zůstala malá, sotva viditelná jizvička na nose, je ten, že jsem se sápala coby devítiměsíční mimino po demižonu s vínem. Narodila jsem se v Mikulově a rodiče tam mají vinný sklep. Tenkrát zaparkovali kočárek i se mnou před sklípkem, mě zřejmě popadla žízeň a jako správná holka z Jižní Moravy jsem se vrhla na demižon s vínem. Kočár se převrátil a já spadla rovnou na hrdlo demižonu. Je zvláštní, že ani po prvním nezdaru jsem si víno nezprotivila, tajně jsem dopíjela zbytky vína po návštěvách a dnes je to pro mě povinná výbava domácnosti. Nejsem žádný znalec, ale mlsoun vždycky pozná, co je dobrý!

Daniela: Těch vzpomínek je hodně. Nevím, která je první, ale sotva jsem začala chodit, běhala jsem za sousedy v naší ulici a žadonila, aby mi dali pusu. Utíkala jsem babičce za pochodujícími vojáky a ti mě vždy kus poponesli na zádech. Na Pražském hradě jsem žádala stráž o polibek se slovy: „ Vojáčku,dej mi pušu“. Nevydržel to a začal se smát! Později se to obrátilo, to už jsem na ty hubičky byla skoupější. Zvláštní je, že nejkrásnější chvíle jsem prožila o samotě. Když jsem si hodiny hrála v zahradě a pozorovala zvířata. Dnes bych to nazvala „prostým bytím.“

Nikola: Vzpomínka, která mě vždycky pobaví je, když jsme s Dankou (mojí mámou) vyrazily do Karlových Varů. Jí bylo něco málo přes dvacet, mě šest. Všechno už bylo zavřené a tak jsme se šly najíst do tanečního lokálu. Koukala jsem na tančící páry a dostala strach, co když mě nějaký muž přijde vyzvat k tanci. „Co mu mám říct?“ Ptala jsem se Danky. Ta zachovala klid a odpověděla: „Řekneš mu, jsem zadaná.“ A tak jsem si tu větu stále opakovala: „ Jsem zadaná, jsem zadaná….“

Váš největší profesní úspěch

Daniela: Moje cesta k divadlu vedla opravdu od těch nejmenších krůčků. Každý krok byl vlastně osobní úspěch, z každého jsem se radovala, ale ten nejvýraznější byl asi ten, když jsem se odhodlala napsat první autorský scénář pro dospělé (pro děti už jsem psala dávno předtím) a ono to fungovalo! Strašně jsem se bála, že to nikoho nebude zajímat….následoval dlouhý potlesk a já měla pocit, že se vznáším sama nad sebou. Představení, které nese název „Nebe?“ hrajeme dodnes. A za ten první samostatný krok vděčíme i Bolkovi Polívkovi, který nám poskytl domovskou scénu a mává nad námi křídly „pozemského anděla strážného“.

Nikola: Od dětství jsem sedávala v rohu divadelní zkušebny, poslouchala texty a připomínky režiséra Petera Scherhaufera, který byl pro mě takový divadelní guru. Když zemřel, Dance se zdál sen, že otevírá zamčené dveře jejího pokoje. Když se ho zeptala, jak se mu to podařilo,odpověděl jí: „Musíš věřit a dveře se samy otevřou!“ A ty pomyslné dveře do svobody a nezávislé tvorby se mi otevřely v NEBI…tedy naším prvním autorským představením…tragikomedií o životě a smrti.

Bára: Asi by se očekávalo, že řeknu „Zubejda“, ale tenkrát jsem žila v blažené dětské nevědomosti. Byla jsem přesvědčená, že je pro studenta konzervatoře naprosto normální hrát ve filmech a že to k tomu patří. Opravdovým úspěchem bylo pro mě pochopení, že mohu tvořit sama za sebe, v docela úzkém kruhu spřízněných, stejně smýšlejících tvůrců. Nic není náhoda a my jsme se s Nikolou sešly ve stejném ročníku na brněnské konzervatoři. Bylo nám čtrnáct a Daniela tenkrát hrála divadlo jednoho herce pod režijním vedením Petera Scherhaufera. Zapojili nás „do hry“. Hrály jsme společně hry francouzského autora Pascala Vrebose a pomalu se pouštěly do autorských pohádek. Když režisér Peter Scherhaufer zemřel, vzaly jsme to do vlastních rukou a na ten pocit opravdu nabyté samostatnosti, nezávislosti a radosti, jaký jsem měla po premiéře naši první komedie „NEBE?“ nikdy nezapomenu. Byl to splněný sen, vstup do samostatnosti, do svobody…

Váš nejlepší kamarád (ka). Co vás spojuje?

Bára: Jak už jsem zmínila, ve čtrnácti letech mě osud spojil s Nikolou a Danielou. Prožily jsme toho hodně, probrečely několik velkých balení papírových kapesníků, prosmály se a prokecaly stovky dní, večerů i nocí. První lásky, křivdy i radosti. S takovými lidmi už můžete i hodiny mlčet a přesto je to mlčení plné porozumění. Naše soukromé životy se prolínají, stejně jako ten náš společný divadelně-pracovní. Za jeden z největších životních darů považuji mít blízké, kteří vás nechtějí měnit k obrazu svému, ale přijímají vás takového, jaký jste.

Nikola: Narodila jsem se Daniele, když jí bylo sedmnáct. Vlastně jsem nejprve prožívala její pubertu já s ní, za pár let ona se mnou. Vzala mě s sebou do světa fantazie a tvorby. Našla jsem v ní nejlepší kamarádku, začala jsem ji oslovovat křestním jménem a „titul“ matka jsme odhodily stranou….no a na další spřízněnou duši jsem si počkala do čtrnácti, do dne, když jsem se s Bárou setkala na konzervatoři. Myslím, že základem každého vztahu je pravdivost. Zní to banálně, ale zkuste říkat to, co si opravdu myslíte svým známým, nebo třeba i blízkým příbuzným. Se zlou se potážete! Společnost vyžaduje milosrdné lži, tajné podvody a přetvářky. Pravda totiž nezní líbivě. Mnohdy se musíme nad sebou hodně zamyslet a třeba uznat i špatný úhel svého pohledu na věc. Vztahy podle mě nejsou v kompromisech, protože kompromis je zákopový boj, ale v pravdivé komunikaci, v pochopení jeden druhého.

Daniela: V sedmnácti letech za mnou přišla spřízněná duše v podobě Niki. V očích společnosti to bylo velice nerozumné a všichni kolem zvedali prst a říkali mi: „ Jen počkej!“ Dočkala jsem se! Dočkala jsem se opravdového a upřímného přátelství. A když mi Niki přivedla o čtrnáct let později Báru, měla jsem pocit, že v tomto trojlístku nejsme poprvé. Že se známe už desítky životů. Připadá mi, že my lidé jsme jako nástroje naladěné na určitou tóninu. Když se podobně naladěné nástroje dají dohromady, je z toho krásná symfonie. A když se holky spojí namísto toho, aby spolu bojovaly, když pochopí, že každá z nich má něco, co ty druhé nemají, můžou z toho vzniknout docela zábavné věci. Za tyhle krásné okamžiky denně děkuji.

Co vám dělá radost? Mění se to s věkem?

Bára: Vždycky, když se ráno probudím, dávám si otázku: „Co by mi teď udělalo radost?“ Někdy jsou to úplně banální věci. Třeba dobrý kafe, nebo se jít proběhnout do parku. Nedá se to naplánovat, ale většinou jsou to obyčejné věci, které člověka učiní šťastným. Já miluju les a pobyt v přírodě. S věkem to u mě moc nesouvisí, protože jsem se všem takzvaně „společenským“ akcím odjakživa vyhýbala. Teda kavárny do toho nepočítám, ty mě dost baví, tam se dá vymyslet i něco kreativního. Nedávno jsem potkala kamaráda režiséra. Vyběhl za mnou z nějakého baru na ulici a lákal mě dovnitř. „Jak tě to může nebavit?“, ptal se, když jsem mu řekla, že mě to tam nebaví. „No, je to něco, jako kdybych já tebe pozvala na výlet do lesa“. Zatřásl se hrůzou a pochopil. Zaběhl dovnitř a přinesl mi skleničku vína na ulici. Sedli jsme si na obrubník a chvíli si popovídali. Dělá mi radost chodit na koncerty do divadla a do kina, číst severskou literaturu, nebo cestovat. Teď mě chytlo vydávání knihy. Daniela píše do šuplíku a tak mám materiál pro svoji zábavu. Jednu knihu pohádek „Jak na příšery“ už jsme vydaly a teď chystáme druhou i s rozkládacím kartónovým divadlem a spoustou vtipných obrázků od Karoliny Strykové. Je kolem toho spousta práce, běhání, shánění, telefonování….a to mě vážně moc baví, protože cítím, že to má smysl. Dělá mi radost dělat to, čím udělám radost sobě i někomu dalšímu. Teď třeba dětem nádhernou knížkou pohádek.

Nikola: Je toho hodně. Ráda si povídám s lidmi a poslouchám jejich příběhy. Naučilo mě to, dávat si dohromady souvislosti. Většinou člověk něco vyšle a po chvíli se mu to vrátí. Je to přímá úměra. Ty souvislosti mě fascinují. Když jsem se ve čtrnácti letech hlásila na školu, vybrala jsem si kromě konzervatoře ještě jednu- textilku, obor módní návrhářství. Přijali mě na obě, já šla na konzervatoř, ale teď se k tomu svému „druhému zájmu“ vracím. Baví mě šít a tak jsem chodila nejprve do kurzu šití „Brno šije“ (Bára mě v tom nenechala a chodila taky- mimochodem moc ji to jde). Zařídila jsem si doma malou dílničku s šicím strojem a bavím se tím, že způsobem pokus-omyl, pokus- úspěch, navrhuju a šiju oblečení. Když to s Bárou dáme dohromady, ušijeme pár modelů na míru pro nás tři. Potom mi dělají radost Dančiny texty, vždycky se těším, co ji zase napadne. Udělaly jsme i pořad „Čtení ke kafi“, kde některé fejetony čteme divákům za oponou a já se nesmírně bavím tím, jak na ně reagují a potom si s nimi ráda povídám o jejich pohledech na věc. Pokud bych měla vyčíslit, co mám ráda, nestačil by mi papír a tak to shrnu do jedné věty, mám jednoduše ráda život.

Daniela: Mým životem se prolínají věci, které dělám tak ráda, že bych je klidně dělala i zadarmo! Je to divadlo a psaní. Mám to štěstí, že za to dostávám i zaplaceno. Ráda si sednu každé ráno do modrého kuličkového křesla s výhledem na stromy a píšu. Někdy mi přijdou fejetony, jindy pohádky. Teď třeba o šotcích. Je to zvláštní pocit. Přicházejí a já je jen zaznamenávám. Nic nevymýšlím. I kdyby zůstaly navždy v šuplíku, nevadilo by mi to, protože jsem si to psaní užila! Díky holkám však texty putují ze šuplíku ven a už se dostaly do televize, či rozhlasu, nebo je čteme v rámci různých pořadů. V pěti letech jsem se naučila psát tiskacím, abych mohla psát příběhy. V průběhu dalších let jsem na to zapomněla a v určitý čas, jakoby ta vášeň znovu ožila. Máme v dětství spoustu snů a talentů, jen na ně zapomínáme. Každý z nás byl neobyčejné dítě s osobitým talentem a stává se, že si na to najednou rozvzpomene! Mám ráda Itálii, kde jsem strávila půl života (kus i s holkama Niki a Bárou). Tenkrát jsem tam našla sebe samotnou a dodnes jí mám ve svém srdci i když jasně cítím, že domov mám tady. Mám ráda večery u ohýnku se svými nejbližšími, klid lesa, který je mým chrámem. Miluju vodu, co proudí, brněnské kavárny, špagety s rajčatovou polevou, houpání v houpací síti, ruskou klasickou literaturu, severské filmy a objevování toho, že zázraky se nedějí jen v pohádkách.

Váš vzkaz lidem

Nikola: Ráda bych lidem vzkázala, aby se nebáli následovat své vlastní sny i kdyby se celému jejich okolí jevili jako hlupáci. Naše vlastní sny jsou jediným správným ukazatelem, kudy se máme vydat. Važte si svých talentů. Každý z vás nějaký má a třebaže se vám zdá nicotný, nebo nezajímavý, stojí za to ho ocenit a využívat.

Bára: Nejste na světě, abyste plnili představy druhých o sobě, jste tady, abyste naplnili vlastní sny. Abyste byli šťastní. Naše společnost je nastavená na materiální výsledky. Když někoho po letech potkáte, zeptá se vás jaký máte dům, auto a bazén, ale nikdo se vás nezeptá: „Jsi šťastný?“ Ty největší hodnoty jsou ale v nás. Bez pocitu štěstí, který dokáže v člověku vyvolat i první sněženka v lese, bez opravdových láskyplných vztahů, bez vnitřního žáru, můžeme sedět třeba u nejkrásnějšího domu na světě s tím nejluxusnějším bazénem, s nově zformovaným poprsím a mercedesem v garáži a přesto nebudeme šťastní.

Daniela: Jste dostateční takoví, jací jste. Malí, velcí, tlustí, hubení… Nikdo vás nenutí, abyste byli v prostředí, kde vás neuznávají a ponižují. Opravdová rodina a opravdoví přátelé vám pomáhají dosáhnout vašich vlastních snů a nesnaží se vás předělávat k obrazu svému. Buďte tam, kde vás podporují, kde si vás váží.

Autorka: Saša Sandras

Jsi 57. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Reklama zde napořád jen za 75 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail