Přinášíme rozhovor se spisovatelkou, scenáristkou a překladatelkou Radkou Štefaňákovou.  Je autorkou řady publikací o slavných osobnostech, natočila např. dokument o americkém herci Charlie Sheenovi. Píše romány, scénáře, hry. Pojďme si tedy popovídát o krásných knížkách, písničkách, psaní a o jejích životních zkušenostech.

Říkáš o sobě, že na psaní textů k písničkám si netroufáš, že se nemůžeš srovnávat s opravdovými mistry písňových textů. Koho tedy za mistry považuješ?

„Mám ráda texty pana Borovce a Jiřiny Fikejzové. Jsou sofistikované a krásné. Něco v nich je. Odmala jsem měla ráda písničky o odchodech a návratech, jako bych tušila,že budu muset odejít z domova, abych se zase vrátila. Jsem Býk, fixovaná na domov a na lidi. Absolutně držím slovo. Když mi řeknete ,že mám být přesně za rok na tomhle místě, budu tam. Ale k těm textům – miluji písničku Massachussets. Je o tom, že se jednou vrátím, vzpomeňte si, říká se tam: „Vrátím se zas smejt prach z dlouhejch cest i mnohej hřích…Vrátím se přímou linkou tam do Massachussets…Proč tu hledám dál až v San Francisku chvíle, který měl jsem s sebou vzít.“Někdy si říkám, že kdyby mohl můj život začít zase od začátku, zůstala bych na malém městě, odkud pocházím, a už bych nehledala štěstí ve světě. Jenže to nikdy dopředu nevíte.“

Toužíš po kariéře?

„Kdo řekne, že ne, ten pravděpodobně lže. Nejbližší je mi jeden z nejprodávanějších romanopisců Johannes Mario Simmel. Asi to tak má být, protože jsem se zamilovala do italského městečka u jezera na hranic se Švýcarskem, obklopeného modrými a růžovými hortenziemi. Až později jsem se dozvěděla, že Simmel má na švýcarské straně jezera vilu. Když mu zemřela žena na rakovinu, zůstal sám a žil tam. Seznámili jsme se a zůstali spolu léta v kontaktu. Jeho psaní je podobné české mentalitě, vždyť jeho chůva, která se o něj starala, byla Češka, pochytil od ní i češtinu. Simmelovy věci miluju, je to řemeslník, ale ve všem je něco víc, pořádný kus srdce. A to mám ráda.“

Čemu se v životě vyhýbáš?

„Negativní energii. Lžím, falši, pomluvám.  Jsem z léčitelské rodiny, mimořádně senzitivní. Nedávno jsem byla u lékaře a tam říkali, jak umějí pracovat se siderickým kyvadélkem. To je diagnostická metoda používaná léčiteli. Zkusila jsem to a šlo mi to snadno. Řekla jsem ji ,že já nepotřebuji žádné kyvadélko, cítím i bez něj, vnímám energii lidí, míst, jejich náladu, rozpoložení, nemoc, povahu. Neusilovala jsem o to, zdědila jsem to. Prababička byla moudrá žena, léčitelka, podědila jsem tu senzitivitu trochu po ní. Neuměla jsem s tím dlouho žít, protože lidem jsem nejspíš připadala divná, reagovala jsem příliš emotivně na situace. Teprve s věkem přišlo zklidnění. Ona to taky není legrace, když sedíte proti někomu na židli a dokážete mu vyčíst z očí nejen to, co si myslí ,ale i jakou je nabitý energií nebo co se v něm odehrává. Blbé je, že nedokážu pomoct sama sobě nebo svým blízkým. Mohu energii dávat cizím lidem. Všechno je o energii. Půjčte si knížku o čínské medicíně, ta má tisíciletou tradici, tam je to vysvětleno.“

Jak se to ještě projevuje?

„Někdy nemůžu projít kolem rádia, protože ho ruším. Vadí mi mobily, občas i internet, prostě všechny tyhle umělé vlny. Nesnáším smog, pořád utíkám z Prahy. Jsem intuitivní, vycítím z lidí, co potřebují. Horší je, jak s tím naložit. Na léčitelství si netroufám. Možná kdyby někdo hodně potřeboval, pomůžu, vydám ze  sebe co je třeba. Nechci se tomu ale věnovat, chci psát. Narodila jsem se s tužkou v ruce, je to pro mne přirozené. Jako dítě jsem hodně četla. Doma mi nezakazovali ani knížky pro dospělé.  Došla jsem do stavu, kdy si říkám, každý ať si dělá co chce, v soukromí jsem ale přísně věrná. Nevěru nemám v povaze. Jsem staromódní  puritán.“

Když jsi psala knihu o prostitutkách, nechala jsi se zaměstnat jako manažerka v erotické firmě. Co je největší negativum práce v erotice?

„Nemohu mluvit za ty dívky, nikdy jsem to nedělala, byla jsem manažerka, kancelářská myš, ale myslím, že nejhorší z jejich pohledu je to, že se většinou nemohou zamilovat. Čistě a naivně. Určitě to vymývá mozek, podvědomě si ukládáte v sobě to na co se celé dny díváte. Neexistují normální vztahy a normální uvažování. Nejhorší je, že je to plíživé, přichází to postupně. První rok si to užíváte, vyděláte peníze, chodíte v noci po klubech, paříte. Druhý rok pokračujete. Třetí si koupíte BMW, postavíte dům a začnete chodit s někým, kdo má prachy. Pak ale už pod tu úroveň nemůžete jít, protože vaše okolí očekává, že nebudete s chudým klukem a vy si zvyknete i finančně na nějaký standard. Tak v tom jedete dál. Pojí se s tím obrovská osamělost. Odcizujete se lidem. Teď mluvím pochopitelně o těch úspěšných dívkách, nikoliv o nějakých pouličních narkomankách. Jakmile jsem ale knihu dopsala, okamžitě jsem odešla. Z pudu sebezáchovy.“

Z tvého pohledu nejlepší čeští autoři?

Radka Štefaňáková se spisovatelem Paolem Coelhem

„Co je to nejlepší? Kdo prodá nejvíc knih? Nebo kdo ovládá techniku psaní? Pokud myslíte tím  dotazem  kdo uměl podle mne skutečně dobře psát, řekla bych, že kupříkladu zmíněný Zdeněk Borovec a Jan Drda. Drda je pozapomenutý vynikající autor. Je spojován s komunismem, ale nikdo už nedodá, že komunisty byl naopak perzekuován. A že prakticky každá velké filmová pohádka, která běží v televizi nebo ji čtete dětem, je napsaná na motivy jeho knih.“

Jaké písničky máš ještě ráda?

„Tu od pana Borovce: „Když jsem já byl tenkrát kluk, to písně zněly líp a měly veselejší zvuk, i řeky byly čistý, tak jak jsem je znal, a zelenější listí a tráva a tak dál……a delší bejval den a závaznější slib a ruce krásných žen mě hladívaly líp…a tam kde je dnes asfalt, bejval tehdy jíl. Škoda, že jsem co jsem a kluk že už jsem byl…L To je přece krásná písnička o dětství, takové už dneska nikdo nepíše. Mladí lidé z mé generace se pošklebují Gottovi a Vondráčkové, ale znám oba a jsou to profíci. Kdyby uměli ti kluci, co si z nich utahují, polovinu toho co oni, tak můžou do světa. A nemyslím jen zpívání. Já jsem ze staré školy, učili mě, že musím pracovat. Nikdy jsem neměla nic zadarmo. Všechno jsem si musela přetrpět, vybrečet a vybojovat a určitě ještě budu muset.“

Chtěla bys zase moderovat?

„Ano, byla jsem rozhlasovou moderátorkou a napsala jsem nebo natočila na dva tisíce rozhovorů s osobnostmi z ČR a zahraničí. Ale já nejsem moderátor, který jen papouškuje co mu řeknou, jsem zvyklá si pořad i napsat. Nebojím se zeptat. Kohokoliv a na cokoliv. A ráda naslouchám. To je základ této práce. Dnes všichni jen mluví a málokdo naslouchá druhému.“

A životní plán?

„Nedělám si plány. Hlavně aby byl člověk zdravý a trošičku spokojený. Stačí mi žít normální život, nepotřebuji žádný luxus ani chodit s nosem nahoru. Chci být sama se sebou trošku spokojená a ať jsou lidé kolem mne také šťastní a spokojení. Nejde to v životně permanentně, ale aspoň občas. Přeji každému pohodu a štěstí. Přej a bude ti přáno. Víc než tu pověstnou kapičku štěstí v životě nepotřebujeme.“

Autor: Jana Hořínková

 

Radka Štefaňáková je absolventkou Filosofické fakulty Karlovy university v Praze, novinářkou, autorkou knih (např. romány Někdo přijde a bude mě mít rád, Arise Jerisalem aj.), scénářů, publikací o medicíně, výživě, slavných osobnostech, pracovala jako mediální konzultantka, tisková mluvčí, rozhlasová moderátorka, dramaturgyně divadelních a muzikálových projektů. Je zastoupena např. v literárním výboru Top 100 nejlepších světových autorů dle literárního žebříčku v Kalifornii. Založila mezinárodní klub příznivců spisovatele a scenáristy J.M.Simmela. Je autorkou takřka dvou tisíc interviews s významnými osobnostmi z ČR i zahraničí.

Odkaz na Radčiny stránky: www.screenwriter.cz

Fan club J.M.Simmelasimmel.webnode.cz

Simmel Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Johannes_Mario_Simmel

Jsi 321. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Reklama zde napořád jen za 50 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail