Psavé fejetony: Nikdy nevysvětlujte

Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří. (Leonardo da Vinci)

No jo, jenže pak máme velkou skupinu lidí, kteří nejsou ani jedno. Čtenáři. V případě fantasy literatury čas od času něco prostě vysvětlit musíte, protože chvílemi na stránkách neplatí ani zákon zachování hmoty a energie. Například je dobré vědět, jak se z člověka stane víla a jak se víla může proměnit v draka. To se hodí i v běžném životě.

Moje nejoblíbenější technika, zábavná, čtivá a ohromně osvědčená, spočívá v tom, že určitou prapodivnost domyslím do nejmenších detailů sama pro sebe a pak nechám postavy jednat v duchu těchto interních zákonitostí. Ono potom pravidlo vyplyne jaksi samo od sebe, čtenář se baví a autor je za kinga.

Někdy to ale nefunguje. Například když hrdina spáchá čin, který má nečekané následky. To třeba takhle přistoupí osoba nabitá statickou elektřinou k tiskárně, dá jí šlehu a odpálí multifunkci pro celé patro na dva dny. Daná osoba by tímto způsobem mohla vyřazovat z činnosti důležité oddělení státní strategické firmy prakticky obden, akorát zaboha netuší, co to vlastně vyvedla.

Stejně tak to netuší hrdina, kterému se podařilo odrazit jedno smrtící kouzlo kouskem skla. Já vím proč, ale on ne, a tudíž to nemůže tušit ani čtenář. Může si něco domyslet, ale jediná správná reakce v tomto případě je označit autora za nemehlo.

Včera jsem ke své hrůze zjistila, že už třetí kapitolu jenom vysvětluju a vzpomínám, jak to bylo tenkrát. To je hodně. Jenže jak dostat do textu podstatné informace jinou formou? Když je jich tolik? A v další části knihy je na řadě pouze brutální finále, v němž nebude čas a prostor na nějaké vydechnutí?

Mohla bych si vzít (nejspíš odstrašující) příklad z velmi slavného románu Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo. Jedná se o sedm set stránek permanentního vysvětlování. Na šestisté jsem vzdala boj, a to se přitom jednalo o jistý druh osobní výzvy. Ovšem uvědomte si, jak je tato kniha slavná a ceněná! Neměla bych zkusit cestu k úspěchu podobným směrem? No, raději ne.

Zbývá mi jediné. Vysvětlovací pasáž dokončím tak, jak ji mám rozepsanou. Následně dorazím celý román. Nastoupí fáze kompostace, kdy nechám dílo „lahodně zamřít“. A potom mě snad něco napadne. Třeba nebudou ony tři kapitoly tak strašlivým břemenem příběhu. Nebo se mi podaří data infiltrovat do akčnějších pasáží. Nebo to prostě bude nepovedená kniha, u níž těch pět deset věrných čtenářů bude uprostřed zívat nudou.

No a možná bude slavná jako Foucaultovo kyvadlo, kdo ví.

Líbil se ti tento článek? Přečti si i další ze série.