Včera jsem dopsala asi nejděsivější scénu ze všech svých knih. Dnes ráno uvažuju, jak pokračovat, a ke svému překvapení jsem zjistila, že jsem se ústředního záporáka zbavila v první třetině knihy. Už zase, musím dodat. Ve všech mých dílech jsou černí padouši (tím myslím barvu jejich karmy) pouze na pozadí, do hlavních událostí se sem tam připletou, zpravidla sice způsobí hlavní konflikt, ale kniha téměř nikdy není o tom, jak s nimi hrdinové až do konce úporně bojují. Moji rekové se prostě nejdřív zbaví strůjce všech potíží, pak si vyhrnou rukávy a jdou napravovat škody.

Od své nejlepší (a vlastně jediné) betačtenářky za tohle dostávám setrvale vycinkáno. Že tam chybí jednoznačný boj dobra se zlem. Což je samozřejmě pravda, obzvlášť v žánru, který píšu já. Jenže…

O knize Serafína a drak se objektivní kritikové vyjádřili, že je to „poctivě vystavěný příběh“. Toto hodnocení já osobně považuji za „best of“. Nic lepšího na adresu svých děl slyšet prostě nemůžu. Ovšem právě tato kniha je ukázkovým příkladem mého schématu, co víc, tady je toto schéma použito plánovitě, protože jsem chtěla rozvést myšlenku, co se stalo potom. Tedy poté, co se strašlivými potížemi a za hrozných obětí zlikvidujete, ehm, například Voldemorta. V jiné své knize (druhý díl Rusalky) se o uvedený problém hlavní hrdinka otře.Uvažuje, proč v okamžiku smrti padoucha padá opona, když vlastně v té chvíli všechny potíže vrcholí.

Tím chci naznačit, že možná přímočarý boj dobra se zlem není úplně nejnutnějším požadavkem na dobrý příběh.

Podívám-li se na problém z druhé strany, je situace ještě komplikovanější. Zkusila jsem analyzovat, kolik ústředních záporáků jsem potkala v reálném životě. Vycházejí mi tři. Ve vztahu ke mně všichni dosahovali kvalit Vorbise, zloducha z knihy Terryho Pratchetta Malí bohové, podle mého názoru nejstrašlivějšího literárního charakteru vůbec. (Pro upřesnění dodávám, že se jednalo o vzájemný konflikt povah a světových názorů, nemluvím o psychopatických sériových vrazích.)

Ve všech třech případech jsem se těchto lidí zbavila tak rychle, jak to jen šlo. (Znáte to, rána něčím těžkým do hlavy, rýč a plastový pytel na odpadky.) (Trochu kecám, ve dvou případech jsem zdrhla, v tom třetím se mi nějakým zázrakem podařilo danou osobu vypudit.)

A nemůžu říct, že v mezidobích těchto epizod můj život připomínal procházku kvetoucím třešňovým sadem. Potíží a zádrhelů jsem měla i tak dost. Bez ústředního padoucha. Ani nemůžu souhlasit s tvrzením, že mě utrpení po jejich boku obzvlášť obohatilo. Naopak. Uzavřela jsem se do sebe a vystrčila ostny a jediné, v čem mě to obohatilo, tak ve schopnosti být na druhé lidi pěkně hnusná.

Z výše uvedeného mi vyplývá, že ústřední záporák není pro kvalitní příběh nezbytnou ingrediencí.

Proč je ale setrvale požadován? Jedním možným vysvětlením je, že umělecké dílo není skutečnost. Jako správná sinusoida realitu občas protne, ale nemůže ji prostě kopírovat, a to kupodivu ani při zpracovávání například životopisů. I tam je zapotřebí události poupravit tak, aby vyhovovaly potřebám příběhu. Vezměte si například oblíbený žánr western. Chtěla bych znát názor jednoho jediného opravdového účastníka osídlování Divokého Západu na naše pohádky. Ovšem právě western je na boji dobroduchů se zločinci založen. A jak je oblíbený.

Je to tím, že řešení složitých, nejednoznačných konfliktů, které jsou ovšem v životě nejčastější, není dost atraktivní? To pochopitelně také. A je to komplikované. Při čtení si přece chceme odpočinout.

Je jednodušší a snazší napřít svou nenávist a síly proti jednomu jedinému vyprofilovanému zlu? Prostě si zchladit žáhu? Ovšem. Nenutí nás to totiž řešit sporné otázky typu – případ A, Hitler stál na temné straně síly, jasné zlo; případ B – byl padouchem Einstein, který formuloval fyzikální teorie, na jejichž základě byla sestrojena atomová bomba? Babo raď.

Jednoznačné a za všech okolností správné řešení této otázky pochopitelně neexistuje. Ústřední padouchové jsou žádané zboží, určitá množina čtenářů je má ve větší oblibě než klaďase. Proč ne, jsou lidé, kterým chutnají hlemýždi. Co z toho vyvodím sama pro sebe? Dobrá, tahle kniha bude zase bez řádného záporáka. Uvidíme, jak se to projeví na její oblíbenosti u čtenářů. A co mi zase řekne moje beta.

Líbil se ti tento článek? Přečti si i další ze série.

Fejetony Ivany Novákové o tvůrčím psaní
knihy Ivany Novákové ke stažení

Jsi 595. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Reklama zde napořád jen za 80 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Facebooktwitterredditpinterestlinkedinmail
KKnihy.cz doporučují: