Ráda pracuji se slyšícími i neslyšícími herci, říká Zoja Mikotová

Prof. Zoja Mikotová (1951) je renesanční osobnost českého divadla. Režisérka, choreografka, herečka, autorka a spoluautorka několika desítek her a scénářů. Působí jako vysokoškolská profesorka na Divadelní fakultě JAMU, ateliér Výchovná dramatika Neslyšících (VDN).

Maturovala na textilní průmyslové škole, obor návrhářství a poté pracovala jako výtvarnice, grafička a divadelní technička.

Po studiích činoherní režii na Divadelní fakultě v Brně u Pavla Hradila a pantomimy u Jiřiny Ryšánkové,přijala v roce 1980 angažmá v Loutkovém divadle Radost, kde deset let působila jako režisérka a choreografka.

Od devadesátých let tvoří jako umělkyně bez pevného angažmá. Je autorkou a spoluautorkou desítek divadelních her a scénářů, režíruje v tuzemských i zahraničních divadlech.

Pracovala v Maďarsku, Polsku, Německu, Rakousku, Itálii, Francii, Japonsku a Americe.

Za své inscenace získala ve světě řadu cen.

U nás v průběhu let režírovala v NdB, MdB, Nd v Praze, Divadle Radost, Divadle Polárka, MD Zlín, DPB Ostrava, Divadlo Archa Praha, KD Hradec Králové, BDNR Banská Bystrica, Divadlo v 7 a půl Brno, Divadlo v Dlouhé Praha, HaDivadlo Brno a dalších.

Podstatnou složkou její tvůrčí činnosti je dlouhodobé pedagogicko-umělecké působení na Divadelní fakultě JAMU v oblasti pohybového divadla, a především v oblasti práce se sluchově postiženými studenty.

V roce 1992 absolvovala studijní pobyt na Gallaudetově univerzitě pro Neslyšící ve Washingtonu. Před tímto pobytem založila na Divadelní fakultě JAMU jedinečný studijní obor Výchovná dramatika neslyšících. Obrátila tak pozornost českého školství ke sluchově postiženým a také objevila nový komunikační kanál jako terapeutickou cestu k hlubší reflexi prostřednictvím divadla.

Se studenty a absolventy VDN se účastní festivalů a vede workshopy doma i ve světě. Prezentovala inscenace Caprichos, Genesis, Odyssea, Sem-Tam, Bajky a sny, Být sám, Kouzelník Tom Kiks, Časoprostor, Dům, Okna, Dům hluchého, Pojď do mého světa a další.

Na DIFA JAMU dodnes učí neslyšící studenty a je školitelkou doktorandů.

Dlouhodobě se věnuje divadlu pro děti a mládež.

Zoja Mikotová je nositelkou řady ocenění:

V roce 2004 byla oceněna Výroční cenou Českého centra ASSITEJ.
V roce 2006 dostala medaili Ministerstva školství, mládeže tělovýchovy ČR II.stupně za uměleckou a pedagogickou činnost.
V roce 2007 jí byla udělena Zlatá medaile JAMU.
V roce 2017 Cena města Brna.

Čím jste chtěla být jako dítě?

Od dětství jsem ráda kreslila a na mých obrázcích byly baletky, přesto, že jsem v dětství viděla pouze jeden balet. Baletkou jsem však být nemohla, měla jsem do dvou let vykloubené nohy, tak jsem baletky alespoň kreslila. Později jsem si přála navrhovat zahrady.

Jaké jsou vaše vzpomínky na desetileté působení v divadle Radost?

Vzpomínky i s odstupem let jsou velmi živé a pojí se s pocitem, že jsem v tehdejší době mohla být mezi milými lidmi a věnovat se divadlu, o kterém jsem byla přesvědčená , že má smysl. V to, že dělat divadlo pro děti má smysl, věřím doposud.

Naplňuje vás víc práce pro děti, než pro dospělého diváka?

Dělám ráda oboje, více mne však naplňuje práce pro děti.

Co bylo impulzem pro založení ateliéru Výchovná dramatika Neslyšících na divadelní fakultě JAMU?

Na tuto otázku se těžko odpovídá, těch impulzů bylo víc, rozhodně ne jeden. Základní myšlenkou bylo prosazení odborného vysokoškolského studia pro Neslyšící. Takového studia, ve kterém by mohli být úspěšní a přinášelo by to i výsledky pro celou minoritu Neslyšících.

Čím se liší práce na inscenaci s neslyšícími a slyšícími herci? Co je těžší?

Ráda pracuji se slyšícími i neslyšícími herci, proto neodpovím na to, co je těžší a co snadnější. Snad jen to , že je náročné mít smíšený kolektiv herců. Každý má pak jiné nároky, jiný komunikační kanál, jinou poetiku. Ideální je, když se mohou tvořivě ovlivňovat. Časově je to sice náročnější, ale mohou vzniknout zajímavé výsledky.

Kde jste měla se studenty a absolventy VDN největší úspěch?

To bych musela jmenovat spoustu festivalů u nás i v zahraničí a na mnohých jsem s nimi ani nebyla, jen pak přivezli ceny a hlavně vyprávěli. Rozhodně potěšila Evropská cena z Bruselu, ocenění z USA či z Macaa v Číně. Bylo zajímavé hrát pro manželky prezidentů, které pořádala Livie Klausová, dostat opakovaně cenu na Evropském festivalu loutkových divadel pro děti atd.

Jakého jste měla nejnadanějšího studenta (ku) z řad neslyšících?

Vážím si všech neslyšících studentů, kteří se rozhodnou studovat vysokou školu a kteří ji pak studují a dokončí. A ty, kteří se pak věnují náročné pedagogické či divadelní práci, ty obdivuji ještě více.

Nosný pilíř divadelní sezony ve Studiu Marta představují absolventské projekty 4. ročníků, tedy i Ateliéru výchovné dramatiky Neslyšících. Na jakém představení se nyní podílíte a na co byste diváky pozvala?

Na letošní sezoně v divadelním studiu Marta se podílí náš ateliér Výchovné dramatiky pro Neslyšící inscenací „ Srdce v prachu, oči planoucí“. Můj podíl byl v poskytnutí tématu inscenace a tzv. režijní supervizi.

Tentokrát to nebyla přímá režie, tu si s úspěchem vyzkoušela kolegyně Adéla Kratochvilová. Srdečně diváky zvu, protože si myslím, že životní osudy skladatele Janáčka a básníka Rabindranátha Thákura.jsou velmi zajímavé.

Chodí na inscenace Neslyšících převážně neslyšící nebo i slyšící diváci? Bere slyšící divák inscenaci jako pantomimu ?

Do studia Marta chodí většinové publikum – mají předplatné, zajímá je práce studentů herectví. Naše inscenace však přijímají jako svébytné inscenace se zvláštní vlastní poetikou. Dnešní diváci již chápou, že jejich součástí je i znakový jazyk. Rozhodně naše inscenace neberou jen jako pantomimu.

Režírovala jste v řadě divadel v ČR , se kterým souborem se vám nejlépe spolupracovalo ?

V poslední době asi nejlépe ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti.

Vyhovuje vám, když herci plní vaše zadání nebo jim ráda dáváte určitou volnost?

Vážím si své volnosti, proto ji dávám – snažím se ji dávat i ostatním.

Je velký rozdíl mezi publikem u nás a v zahraničí?

Určitě rozdíly jsou, např. v Japonsku se tleská jen velmi krátce, diváci jsou však ochotni dlouze cestovat za představením, které chtějí vidět a po zhlédnutí rádi o něm sami dlouze přemýšlí.

Nezapomenutelná vzpomínka na publikum ve světě?

Těch vzpomínek je hodně, je těžké vybrat jednu. Snad zvláštní atmosféra při hraní inscenace Caprichos ve francouzském městečku Castres. Byl to letní festival a hrálo se venku. Příjemná letní noc na jihu Francie až u španělských hranic. Během představení se pozvolna zvedal vítr a jeho intenzita sílila. Kostýmy vlály ve větru, vypadalo to, že čarodějnice z Goyova díla opravdu létají! Diváci pomáhali přidržovat sufity, aby neodlétlo celé jeviště! Potlesk pak nebral konce. Všechny, herce i diváky, spojil společný prožitek větrné chvíle.

V březnu proběhla v divadle Reduta premiéra inscenace o životě Rudolfa Těsnohlídka „Mne blesk se dotekl.“ Jak toto obtížné téma vznikalo? Vyvíjelo se v průběhu nastudování nebo jste měla od začátku jasno?

Od nápadu a prvních myšlenek je k hotové inscenaci dlouhá cesta. A vše se vyvíjí. Vyřčená slova mají jiné zákonitosti než slova napsaná. V divadle jsou pak mnohdy důležitější situace beze slov, obrazy, nálady.

Máte za sebou mnoho režií. Je dílo, které byste ráda režírovala a ještě k tomu nedošlo?

Vlastně ani ne. Spíše záleží na nabídce, či přání někoho mne milého.

Jaký je váš oblíbený autor a titul knihy?

Jsem v rozpacích koho a co jmenovat. Oblíbených a oblíbeného je hodně, ale má-li to být jeden autor a jedno dílo: Jan Zahradníček Ježíškova košilka.

Vaše práce je velmi náročná. Co vám přináší energii do života?

Jsou to maličkosti, někdy…hlavně však vztahy s mými blízkými, s rodinou , přáteli.

Když si můžete vybrat návštěvu kvalitního představení činohry, muzikálu, baletu nebo opery, co zvolíte? Jaké představení se vám v posledním roce nejvíce líbilo?

Když si mohu vybrat, pak ze všeho si nejspíš vyberu knihu, i když ji v otázce nemáte. Líbila se mi moc drobná inscenace dvou loutkářek s názvem „Přijdu včera.“

Máte své oblíbené místo v Brně?

Petrov, večer nebo brzy ráno, když tam nikdo není…

Co vás čeká do konce roku 2019?

Momentálně režijně pracuji v divadle Polárka na představení pro děti. Nedělám plány, proto vlastně nemohu odpovědět.

Zpracovala Saša Sandras

Jsi 2091. čtenář tohoto článku. Děkujeme.