Kombinace doporučení knihy, její adaptace a drobná genderová úvaha. Vyjadřuji zde své názory, ne pravdy vytesané do kamene. Můžete nesouhlasit. Z velké části jde o interpretaci, každý čteme knihu jinak, a to je v pořádku…

Už před nějakou dobou jsem zhlédla novou adaptaci Emmy od Austenové a naprosto jsem se zamilovala. Nutně jsem chtěla všem říct, proč je ten film tak skvělý. A pak mě napadlo, proč o tom nenapsat článek do skautského časopisu, kam občas nějaký článek napíšu… To jsem ale zavrhla… protože, skautský oddíl mi nepřišel jako ta nejlepší cílová skupina Austenové, a to stejné jsem řekla i kamarádovi se kterým jsem se o tom bavila. A v tu chvíli mi to došlo… to je přesně ten důvod, proč bych o tom napsat měla a taky jsem napsala.Protože pravdou zůstává, že většina populace se z nějakého podivného důvodu stále domnívá, že Jane Austenová je jen pro holky. To je jako byste tvrdili, že Jules Verne nebo Karl May je jen pro kluky. Blbost, ne?

Věnujte mi malou chvilku. Pokusím se vás přesvědčit, že mám pravdu. A i kdyby ne, tak vám alespoň doporučit příjemnou knihu nebo pěkný film.

O knize

Hlavní hrdinkou knihy je Emma Woodhouseová, jejíž matka zemřela, když byla ještě malá.Její otec je beznadějný hypochondr, který o obě své dcery velmi úzkostlivě pečuje a strachuje se, aby se jim snad něco nestalo. Emma tedy už od útlého věku vede jejich domácnost a vyroste z ní velmi inteligentní, emancipovaná a samostatná žena, která věří, že sama ví nejlíp, co je pro každého nejlepší. Což je dané mimo jiné prostředím malého městečka, kde vyrůstá a kde nežije mnoho společníků, kteří by jí byli společensky a intelektuálně rovni. A tak má Emma nosánek trochu nahoru.

Další postavou, která je důležitá z hlediska vývoje Emmina charakteru je Jane Fairfaxová, které umřeli oba rodiče. Její teta (Slečna Batesová) s babičkou by se o ni sice moc rády staraly, ale nemohly by jí dopřát patřičné vzdělání, a tak ji raději pošlou k přátelům, kteří mají stejně starou dceru a hledají pro ni společnici. Trvá dlouho, než se s Jane v knize osobně setkáme, ale po celou dobu nás slečna Batesová oblažuje i těmi nejmenšími detaily z jejích dopisů a neustále zdůrazňuje, jak Jane ve všem vyniká. Což je pochopitelné, když se nad tím trochu zamyslíte. Neustále si vyčítá, že poslala Jane pryč a tímhle sama sebe i všechny ostatní ujišťuje o tom, že to tak skutečně bylo nejlepšíNa druhou stranu je taky pochopitelné, že Emmě začne to věčné vyzdvihování Jane lézt na nervy… protože na ni tak trochu žárlí…

Není tu příliš postav, ale všechny jsou skvělé a hluboce propracované, bohužel ale nemáme prostor na to, abychom se jim mohli věnovat tak, jak si zaslouží, a tak jen velmi krátce. Další důležitou postavou je bezpochyby Harriet Smith, roztomilá nepříliš chytrá Emmina přítelkyně a společnice. Pan Knightley Emmin přítel a švagr. Frank Churchill – postava podobně tajemná jako Jane Fairfaxová…

Děj upřímně není centrem knihy.(S tím můžete velmi snadno nesouhlasit.) Pokud by byl, pak bychom mohli říct, že jde o jakousi detektivku, ve které se každý snaží přijít na to, kdo si koho vezme… A většina z nich se po celou dobu knihy spektakulárně mýlí. A možná, že právě to je ta pointa. Protože nejvíc za všech se v průběhu knihy mýlí právě Emma. A to tak, že rozdá rady, které nejen že nejsou nápomocné, ale vedou k neštěstí řady lidí. Nakonec samozřejmě všechno dobře skončí, ale… V téhle knize není potřeba žádný záporák, ne, Emma si na to docela dobře vystačí sama. Dobrá, možná s asistencí pár dalších postav.

Takže o čem to vlastně je? O domýšlivosti a pýše, o žárlivosti, o předsudcích společnosti… Emma je velmi nedokonalá a chybující postava, ale to je na ní právě to krásné. Obzvlášť proto, že můžeme pozorovat, jak se v průběhu knihy mění a stává se z ní krásnější verze jí samé. A její proměna ovlivňuje lidi okolo ní, stejně jako ti lidé ovlivňují její proměnu.

O adaptaci

A tohle byla jedna z věcí, která se mi na nové adaptaci (2020) Emmy líbila. Tento motiv je tam zdůrazněn do extrému. Na začátku je Emma skutečně nesympatická a dotažená do krajnosti – z čehož jsem upřímně nebyla moc nadšená, protože v knize to Emma vždycky myslí dobře, je o své pravdě upřímně přesvědčená a tady je jednoduše egocentrická – ale díky tomu jsou daleko důraznější klíčová místa Emminy cesty. A některé její rozhovory s Harriet v druhé polovině filmu… se stávají mistrovskými díly. A konec je opět dotáhnut trochu dál, než kam jde knížka a… to je skutečně krása.

Přesto musím říct, že většina ztvárnění postav se mi příliš nezamlouvala. Výjimkou je pan Knightley, který v této adaptaci získal smysl pro humor. A pak pár vedlejších postav, o kterých jsem ale v podstatě nemluvila (pan Elton, pan Woodhouse). Pokud chcete krásně propracované charaktery, podívejte se raději na adaptaci BBC z roku 2009, věrněji se drží předlohy a upřímně… asi ji mám pořád trochu radši než tu novější… Má poněkud přístupnější Emmu, ale navíc v ní dostane nějaký prostor i John Knightley (bratr pana – George – Knigthleyho) a jeho anglický pesimismus je jednoduše k nezaplacení.

Ne, genialita této (2020) adaptace leží úplně někde jinde. Zaprvé v kostýmech, které jsou výjimečně historicky přesné a celkově film vizuálně vypadá úžasně. Vůbec se nedrží našich stereotypních představ a jde si za svým.Motiv svlékání, oblékáni i oblečení samotného je tu využit k výstavbě jednotlivých charakterů, k jejich zlidštění i celkové charakterizaci.Zadruhé v hudbě, o tom se mluví daleko méně než o kostýmech, ale… naprosto nechápu proč. Film geniálně pracuje s hudebními motivy a nástroji. Každá melodie i nástroj mají svůj význam. Není lehké to rozklíčovat, nebo alespoň já jsem to rozhodně všechno nerozklíčovala, ale… hudba tu vytváří úplně novou rovinu a na několika místech vám dává informace, které očima jednoduše neuvidíte. Navíc všechna hraná a zpívaná hudba ve filmu je autentická, Jane dokonce hraje koncertní pianistka (pochopíte až to uvidíte…).

A za třetí nám adaptace předvádí určitý zvrat ve scénách, které byly v těch dřívějších vždy pojaté romanticky a snad i zaváněly sentimentalitou… Nechci tu mluvit konkrétně, abych vám zážitek nepokazila, ale zkrátka se poměrně často stane něco nečekaného, co vás donutí se zasmát a trochu naruší idylku. Moc se mi líbí, jak je v této adaptaci pojatý konec. Rozbití tradičních scén se tu skutečně podařilo– což se často říct nedá… A víc už k tomu raději říkatnebudu. Snad jen, že to není adaptace pro každého… staromilci se mohou cítit poněkud dotčeni, přesto je vše podle mého názoru provedeno velmi vkusně.

O stereotypech

Takže… je pravda, že to není knížka nabitá akcí… Ale vážně z toho plyne, že je vhodná jen pro něžnější pohlaví? Je to knížka zaměřená na postavy a jejich vnitřní vývoj a vztahy. Hodně se v ní mluví o manželství a Emma si ráda hraje na dohazovačku. Přesto v ní romantika není nejpřednějším tématem. Je to více kniha o společnosti a jejích očekáváních, o pýše a pokoře, respektu, přátelství a rodině a lásce, která s nimi souvisí.

Takže proč, že by to vlastně nemělo být i pro kluky? Protože to napsala žena? Protože hlavní hrdinkou je žena? Protože knihou nepoletují vnitřnosti? Já osobně čtu knihy napsané muži. I knihy s hlavním mužským protagonistou. Je pravda, že před akcí dávám přednost dobře rozpracovaným charakterům, ale kombinace obojího je optimální… Pokud jsou vnitřnosti dobře napsané, beru i vnitřnosti…

Dospěla jsem k poměrně komplikovanému a dvojsečnému závěru a aby to dávalo alespoň trochu smysl, ještě trochu odbočím. Ještě před 100 lety, byla vědecká obec přesvědčená, že ženy mají menší mozky, a tudíž jsou přirozeně hloupější. Nemohou za to chudinky, prostě na to biologicky nestačí. (Doporučuji Jak neměřit člověka Stephen JayGould.) Někdy mám dojem, jako by tahle myšlenka zůstala někde hluboko v podvědomí společnosti, odkud vykonává ty nejzákeřnější výpady. Jen si vezměte označení Literatura pro ženy… Co to znamená? Většinou to označuje červenou knihovnu a jaksi bezduché románky. A vidíte, jak o tom mluvím negativně? Protože kdybych přiznala, že si někdy něco takového taky ráda přečtu, přestanou být moje názory legitimní… Jako by to, že si ráda přečtu Lisu Kleypas znamenalo, že nemůžu mít ráda Simone de Beauvoir nebo Immanuela Kanta. Takže to je jedna část problému, ženská/pro ženy je tu synonymem pro povrchní, naivní, romantické, iracionální… A je vcelku jasné, proč muži nečtou červenou knihovnu (dokončení této úvahy nechám na vás, i když je taky poněkud genderově stereotypní). Ale smůlou je, že řada knih, která sem spadá tuhle charakteristiku vůbec nesplňuje. Zdálo se vám snad z mého popisu, že je Emma povrchní?

Druhá část hypotézy je poněkud méně stereotypní. Přestože mám podle některých podřadný mozek, nikdy se mi nestalo, aby mi někdo řekl, že nějakou knihu nemám číst, protože na ni nestačím, nebo že není pro holčičky vhodná (to samozřejmě neplatí o předchozích dobách viz Paměti spořádané dívky – Simone de Beauvoir, perfektní kniha, moc doporučuji).Vážně nikdy… i když je pravda, že knihy u kterých jsem měla třeba jen sebemenší podezření, že by nevhodné být mohly, jsem propašovávala a četla tak, aby si jich nikdo nevšiml…Nicméně to nebyly knihy o jaderné fyzice ani jiném „mužském“ oboru, ale například Diderotova Jeptiška…(Což je vcelku zajímavé, ale pro tenhle článek naprosto irelevantní.) Ale ne, tohle daleko častěji slýcháme u chlapců. Už od mala je společnost učí, co je holčičí – růžová, kytičky, panenky… a to je zkrátka tabu. Když si budeš hrát s panenkama, nebude z tebe pořádnej chlap! Mám dojem, že tohle je ještě hloupější, než ta první část… Věděli jste, že ještě před sto lety byla modrá považována za dívčí barvu a červená s růžovou za klučičí? Jo…

Nebylo by lepší přestat dávat literatuře nesmyslné nálepky a říkat každému co by měl a neměl číst? Proč by měl gender určovat naše čtenářské preference? Proč by je neměla určovat naše výška? Barva pleti? Sexuální orientace? Věk? Náboženské přesvědčení? Teď trochu míchám švestky s hruškama… některé tyto faktory bezpochyby mají vliv na naše preference, ale žádný z nich je plně neurčuje. Každý jsme jedinečný a každý máme své preference, mě kupříkladu nebaví číst detektivky… Souvisí to tím, že jsem žena? No po babičce jsem to rozhodně nezdědila, ta detektivky miluje. Stejně tak ne každá žena miluje Pýchu a předsudek…

Závěrem

Emma stojí za přečtení. Ne každého bude bavit. Ale domnívám se, že pokud nebude bavit vás, nebaví vás… neznamená to, že nebaví všechny Čechy, stejně jako to neznamená, že nebaví všechny muže… A pokud máte pocit, že to není pro vás, tak se můžete podívat alespoň na film. A pokud se vám nechce ani to, je to naprosto v pořádku. Ale mluvte o sobě, ne o některé ze skupin do které zrovna spadáte…

Autorka článku: Marie Levínská

Jsi 515. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Reklama zde napořád jen za 80 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Facebooktwitterredditpinterestlinkedinmail

KKnihy.cz doporučují: