Povídka: Vánoční omyl
Warning: Undefined array key "a" in /data/web/virtuals/119050/virtual/www/wp-content/plugins/podclankova-inzerce/gateway.php on line 2
Jana Trhlíková – povídka ze sbírky Muž, který zprůhledněl (Klika, 2019):
Začalo to omylem. Těžko říct, kdo z nich se mýlil víc. Jisté ale je, že se spletli oba.
Na Štědrý den pršelo jako obvykle. Jednolitá, ocelově šedá obloha. Holé větve bříz se zmítaly ve větrných křečích. Sem tam štrejchly i o okno. K tomu teplo jak na jaře. Lindě to ale nevadilo. Jejich první společné Vánoce budou perfektní. Musí být.
Cédéčko hrálo zrovna My only wish. Malá jedlička s roztomilými retro ozdůbkami, které koupila minulý týden na trhu v Drážďanech, hezky zútulnila Petrův mládenecky strohý byt. Pod ní se skvěla obrovská krabice převázaná stříbrnou mašlí. Byla na sebe pyšná. Všechno šlo hladce. Dokonce se i převlékl.
„Nechci oblek. Oblek jsou moje montérky, chápeš?“ prohlásil ten její finanční poradce.
Prosím prosím, udělala dlaněmi dětinský posunek. Ustoupil.
Na slavnostně prostřeném ubruse plápolala svíčka ve svícnu z IKEY. Osvětlovala tak malý kousek stolu, že obalené kapří podkovy nebylo skoro vidět.
„Já rozsvítím,“ navrhl Petr věcně.
„Ne, to nejde,“ zarazila ho uprostřed pohybu. V její představě perfektní vánoční večeře hořely na stole svíčky. Jinak to nešlo.
Plamen se zběsile rozmihotal, jako by chtěl Petrovi vyhovět a vydat ze sebe co nejvíc světla. Zářivé kolo na ubruse tančilo v kostrbatém, těžko předvídatelném rytmu. Jejich obličeje ale zůstávaly ve stínu. V té tmě se zdálo, že se Petr usmívá, ve skutečnosti se ale cítil rozladěný, zaskočený tím obrovským očekáváním, které z Lindy přímo tryskalo. Byla tak strašlivě natěšená. Neměl nejmenší tušení, co v tom obrovském balíku je, a popravdě to ani vědět nechtěl. Žádný dárek nemohl být tak skvělý, aby si zasloužil tolik pozornosti.
Linda se na něj potutelně usmála a zpomaleným, slavnostním pohybem, jako by někomu neviditelnému názorně předváděla, jak se to správně dělá, si dolila chardonnay.
Celé to její očekávání, podivně lepkavé a vynucené, ho začínalo upřímně děsit. Připadal si svázaný, otrávený, pod nátlakem. Tím nejhorším. Chtěla po něm, aby byl šťastný a rozjásaný jako ty její dětičky ve školce, co se na ni pokaždé navěsí jak střapečky z hroznů. Div ji neudusí. Tohle nemohlo dopadnout dobře.
Chodili spolu čtyři roky, ale poslední dobou jejich vztah stagnoval. A Linda místo aby zpomalila a nechala ho vydechnout, přidávala plyn, přebíjela všechny varovné signály, snažila se dokázat, že je všechno v nejlepším pořádku, protože ona to tak chce. Otázkou bylo, co chce on. A na to si zatím odpovědět nedokázal.
Položil opatrně příbor a naložil si na talíř další lžíci salátu. Ta pitomá obří krabice. Strašila celý večer v jeho hlavě jak rušička vydávající nepříjemně ostrý tón. Věděl, že ho čeká herecký výkon, hloupý a trapný, jak jinak. Byl mizerný herec, hrozně mizerný, někdy trošku i naschvál, aby se pomstil za to, že ho někdo do takové situace dostal. A teď ho to čeká zase.
Zlostně napíchl vidličkou kousek kapra. Na špičce jazyka ucítil kost. Napadlo ho, že kdyby ji spolkl… celý večer by pokračoval jinak. Dávení. Leknutí. Zběsilá jízda noční Prahou, dlouhá pinzeta šátrající v krku a doktorovo vtipkování… Návrat ztichlými ulicemi se svítícími stromky za okny… Někdy stačí málo, jediné polknutí, a celý život je jinak. Anebo taky ne.
Sevřel kost mezi zuby, opatrně ji vyndal a položil na kraj talíře. Vznášelo se nad ním něco nevyhnutelného.
Linda se na něj usmála.
„Tak půjdeme už na ty dárky?“ zavrtěla se na židli nedočkavě jak malé dítě. Ta její dětinskost už ho trochu štvala.
Z dálky se ta krabice zdála velká, ale teď, když se k ní sklonil, mu připadala přímo obrovská. Sundal mašli a usmál se na ni, aby viděla, že je šťastný. Tak to přece chtěla. Rozbaloval papír pomalu, s mírným sebezapřením, jako by svlékal milenku, na kterou zrovna nemá vůbec chuť. Otevřel papírovou krabici a narazil na další. Menší a trošku odrbanou. Pochopil, že je to hra. Moc ho to neuklidnilo. Vlastně spíš naopak. Nároky se stupňovaly. Kromě štěstí bude muset předvést i překvapení. Wow. Super. Vrhnul se s vervou na další krabici. Bez okolků ji rozřízl a prázdnou odhodil. I pod ní byla další. Chtěl to mít už za sebou. Razantně roztrhl lepenku. Koutkem oka přitom zahlédl, že ho Linda bedlivě pozoruje. Ještě pořád předváděl štěstí, pusa se roztahovala do úsměvu jak gumová maska, nezadržitelně se proměňoval, stával se vlastní karikaturou, paňácou bez obsahu. Měl čím dál větší zlost.
Porcoval nožem další a další krabice. Připadal si jako Jack rozparovač. Teď už bylo jasné, že to, co najde, bude naopak strašlivě, zanedbatelně malé. Poslední krabička byla stříbrná. Maličká. Šperkovnice.
Zděsil se. Vybavil si okamžik z kámošovy svatby. Nevěsta házela kyticí, Linda v řadě svobodných holek. Mrkla na něj, jako že bude sranda, a pak tu pitomou kytku fakt chytla, div se přitom nepřerazila.
„Koukej, co mám,“ strčila mu ji provokativně pod nos. „Jestlipak víš, co to znamená?“
Nasládlá vůně žlutých růží se smísila s jejím ovíněným dechem. Mlčel. Sveřepě. Důsledně. Neměl nejmenší chuť nechat se manipulovat.
Pozorovala ho pronikavým pohledem, linky kolem očí rozmazané potem a únavou. Zdála se najednou skoro střízlivá. Majetnicky ho objala a s úsměvem obráceným k ženichovi řekla:
„Tak příští rok pozveme na svatbu my vás. Protože jestli nepožádá o ruku Petr mě, udělám to já.“
„A máš to spočítaný,“ zasmál se ženich.
– – –
Teď tu seděl pod stromečkem obtočeným svítícími řetězy. Držel krabičku mezi prsty. Zlehka, jako by ji vzal do ruky omylem. A neměl nejmenší chuť ji otevřít. Nejraději by ji někam odložil, nebylo ale kam. Zaseklá ústa se pořád ještě trošku usmívala, ale v očích z předstírané radosti nezbylo už nic.
„Doufám, že to není to, co si myslím?“ zeptal se trapně dutým hlasem. Neznělo to vůbec vtipně, ačkoli se o to snažil.
„Nevím, co myslíš,“ odpověděla Linda líně a pomalu. Natahovala ho na skřipec. Situace se neodvíjela podle scénáře. Všechno se sunulo šejdrem. Co vlastně udělala špatně? „Ale asi je,“ zakončila tvrdě, sama nevěděla proč.
Petr zaváhal, nakonec tu otázku ale položil:
„Tak mě napadá… Co kdybychom tenhle dárek… nechali na jindy?“
V jeho hlase zněla prosba. Upřímná. Strašlivě, hrozivě upřímná.
Její oči ztmavly, prodloužily se do úzké čárky. Takovou míru zbabělosti nečekala.
„To můžeš,“ řekla tónem, který jasně naznačoval opak. „Je to dárek pro tebe… tak jestli ho teď nechceš rozbalit, nemusíš.“ Ústa se přitom dětsky krabatila, těžko říct, jestli vztekem, nebo zadržovaným brekem.
„Víš, možná by bylo lepší nechat to překvapení na Nový rok. Bylo by to víc… symbolické,“ držel se zdánlivě logických argumentů.
„Jasně, v pohodě,“ odpověděla nesmyslně veselým tónem. Prudce přitom pokrčila rameny, jako by ze sebe potřebovala něco setřást. Puklá očekávání, cáry vánoční pohody poletovaly všude kolem, vířily chaoticky ve světlech svíček bez gravitace i jistoty spočinutí. Zůstal jen povrch, nudný a bezpečný, se svými klišé a rituály. Věděla, že povrchu se musí držet. Jen zlehka plout, opatrně našlapovat, ve stopách ošoupaných a dávno prochozených. Jen to ji mohlo zachránit.
Viditelně si oddechl: „Jsi skvělá.“
Vrhnul se k ní. Objal ji. Překotně, aby si to nakonec ještě nerozmyslela.
„Já vím, že jsem skvělá,“ pochválila sama sebe ironicky a lehce se přitom vymanila z jeho objetí. Byla skvělá. Přežila to. Ale věděla, že na ten jeho zbaběle zděšený výraz už nikdy nezapomene.
„Dáš si pohár?“ zeptala se co nejklidněji. Pak položila oloupaný banán na prkénko a krátkými úspornými pohyby odkrajovala kolečko za kolečkem. Vrypy do dřeva byly jen o maličko hlubší než jindy.
– – –
Ráno bylo hnusně. Ochladilo se. Déšť se sněhem vytvořil hustou bílou mlhu. Na střechách zanechával mapy, které se teplem z komínů rozpouštěly a pomalu se sesouvaly dolů. Vrata firemní garáže se s tichým vrčením otvírala, nekonečně dlouho. Jindy je sledoval netrpělivě, pospíchal do kanclu, ale dneska si to užíval. Byl tu brzo. Praha byla mezi svátky poloprázdná. I v ulicích nikde nikdo, jen nějaký chlapík se starou nemoderní aktovkou se opatrně protahoval kolem kapoty jeho vozu, balancoval na kluzkém chodníku v šedé čvachtavé břečce. S hlavou vzdorovitě skloněnou vypadal, jako by se snažil mezi chuchvalci mokrých vloček padajících z nebe najít nějakou vhodnou skulinu. Dva světy, které se míjejí. Asi by to tomu velmi intelektuálně vypadajícímu chlapíkovi těžko vysvětloval, ale byl rád, že je tam, kde je, že pozoruje ten nečas za kouřově ztmaveným sklem docela slušné firemní káry, že na pozadí pravidelného rytmu stěračů poslouchá zajímavý podcast a popíjí k tomu hořké voňavé kafe v kelímku. Bylo to tak nějak příjemně elegantní.
Kola na gumovém povrchu garáže zaskřípěla. Vyjel nahoru do vrátnice velké prosklené budovy, z kapsy saka vytáhl ID kartu. Znovu ho přepadl ten zvláštní pocit hrdosti, úspěšnosti. Vybavil si Lindu. Byla milá a měl ji vlastně docela rád, jen byla… jak to říct… trochu obyčejná. Šedá myška se splihlými nevýraznými vlasy, učitelka ve školce. Nemohl se zbavit pocitu, že mu tuhle holku nebude nikdo závidět, že nebude mít stovky lajků pod svatební fotkou… že má prostě na víc.
„Pane inženýre, máte tu návštěvu,“ oslovil ho vrátný uctivě a pokynul hlavou ke kovovým křesílkům ve foyer. Pod skleněnou abstraktní plastikou, jejíž umělecké sdělení nikdo nechápal, seděla klientka. V kostýmku modré barvy, s bílou halenkou a vlasy moderně sestříhanými působila atraktivně. Potřásl si s ní rukou a vedl ji chodbou kolem prázdných zasedacích místností s gravírovaným sklem až k výtahům.
Posadila se, elegantní sukně se trošku vyhrnula a odhalila pevná stehna. Dlouhé štíhlé ruce gestikulovaly při řeči neskutečně rychle, prsty se ostře rozbíhaly do prostoru. Měl zvláštní hypnotický pocit, že se mu ty rudě nalakované nehty každou chvíli zaryjí do břicha, příliš měkkého a malinko vystupujícího, právě tam, kde košile lehce odstává a mezi knoflíky se rozevírá tenká škvíra. Vzrušovalo ho to.
„Chápete, co tím myslím?“ zeptala se najednou.
„Samozřejmě,“ usmál se. Ta ženská byla výzva. Musí to zkusit, ještě jednou, naposled, než se navždy zaváže k věrnosti. Navždy. Strašné slovo. Strašidelné. Skoro jako smrt.
„Mám pro vás takovou speciální nabídku. Po pravdě to nenabízíme každému. Je to úplně nový bankovní produkt, pro naše věrné VIP klienty. Možná bychom to mohli probrat někde u večeře.“ Natáhl se přes stůl a podal jí vizitku.
Usmála se. Oči s výraznými černými linkami se malinko přivřely: Měl pocit, že ho těmi řasami uchopila, sevřela, skřípla. Hrozilo, že ho nepustí. Chtěl, aby ho nepustila.
Jdu na pracovní večeři. Dorazím pozdě, nečekej na mě, napsal Lindě SMS.
– – –
Bylo už časně ráno, když vešel do temného bytu. Zel prázdnotou. Na věšáku obvykle obloženém Lindinými svršky neviselo tentokrát nic. V kuchyni vzorně umyté nádobí, všude prázdno, jen na stolku u okna stříbrná krabička. Otevřel ji. Vypadly z ní dva pečlivě poskládané lístky na Depešáky. Depeche Mode. Jeho srdeční záležitost. Vytočil její číslo. Ozval se záznamník. „Možná jsi to špatně pochopila, já… byl jsem jen trošku zaskočený, víš…,“ vysvětloval měkce rozumným hlasem, který na ni vždycky fungoval. Ti Depešáci… fakt super nápad…“
– – –
Prošla chodbou vyzdobenou dětskými malůvkami. Na okně šišatí sněhuláčci z modelíny. Kopírka zběsile pípala, že se jí zasekl papír. „Nevíš, jak se to z toho vyndavá? Já tyhle technický vymoženosti tak nesnáším…“ zoufala si hospodářka. Linda se sklonila a vytáhla arch připomínající malou roletku.
„Díky moc. A jak sis užila svátky? Vyšel ti ten vtípek? Byl překvapený?“ vychrlila hospodářka zvědavě spousty otázek najednou.
Linda odhodila zmačkaný papír do koše a pak se zhluboka nadechla.
„Vlastně jo, vyšel,“ odpověděla jen s malým zaváháním. „A překvapení to opravdu bylo, pro nás pro oba.“
Povídka Vánoční omyl autorky Jany Trhlíková pochází ze sbírky Muž, který zprůhledněl (Klika, 2019). Knížka zahrnuje povídky o křehkosti a nesamozřejmosti vztahů, o touze a hledání štěstí i jistoty v každodenním světě. Autorka v nich vypráví o láskách a rozchodech, nejistotách i nesplněných očekáváních, o rodinných tajemstvích, zradách i zraněních, které se vzájemně uštědřujeme. Řada z těchto povídek získala ocenění v některé z literárních soutěží.
Více informací, včetně možnosti si knížku zakoupit na www.janatrhlikova.cz
Líbila se vám povídka? Přečtěte si i další. Jana Trhlíková zde publikovala také povídku Nechtějte číst myšlenky
Jsi 2607. čtenář tohoto článku. Děkujeme.
Napsat komentář