Povídka: Neznámá cestující

Warning: Undefined array key "a" in /data/web/virtuals/119050/virtual/www/wp-content/plugins/podclankova-inzerce/gateway.php on line 2

Jaroslav byl třetím, nejmladším synem manželů Kabelových a narodil se v prvním roce druhé světové války blízko Kutné Hory. Škola ho příliš nebavila, avšak byl velmi vnímavý a především citlivý. V době dospívání se mu v noci často opakoval tentýž sen.

Stál na nějakém cizím nádraží a z vlaku na něho mávala dívka, krásná, neznámá zrzka. Jaroslav si občas kladl otázku, zda sen je pouhou vidinou, či dívka skutečně existuje. Je možné, že ji někdy potká?

V roce tisíc devět set šedesát narukoval na základní vojenskou službu k pohraniční stráži do Aše, města, vzdáleného od jeho bydliště tři sta padesát kilometrů, vydal se hlídat naše hranice v nejzápadnějším koutu naší republiky a netušil, co ho zde čeká. Při jedné vycházce po malém pohraničním městečku jménem Hranice, které se nachází na rozmezí Česka, Saska a Bavorska, se s kamarádem Jiřím zastavil v místní hospodě na pivo.

Končila sobota, v restauraci se tančilo, a protože Jaroslav tanec miloval, rozhlížel se, kterou z místních krasavic by vzal dokola. Od protějšího stolu na něho zamrkala pihovatá zrzka s hnědýma očima, a jelikož se mu docela líbila, neváhal, vyskočil od stolu, přeběhl sál a uklonil se před ní. „Smím prosit, slečno?“ Zrzka přikývla a podala mu drobnou ručku. Protančili spolu celý jeden krásný večer.

„Smím vás doprovodit domů?“ Otázal se směle při loučení.

„No ale já bydlím dost daleko, až za tím kopcem u rybníka,“ hlásila předem krasavice, která se představila jako Hilda.

„To nevadí, ještě mám chvilku času.“ A tak Jaroslav milou Hildu doprovodil domů. Cestou se dozvěděl, že Hildin otec pochází z Polska a jejich matka je Němka.

Když došli před dům, chtěl ji na rozloučenou políbit, avšak v té chvíli se otevřelo okénko v přízemí a z něho se vyklonila hlava starší ženy.

„Hildo! Rozmarie se ještě nevrátila ze školy, nemůžeš se jít s tím pánem podívat k vlaku?“ Hildina maminka se strachovala o svoji mladší dceru, která studovala v Aši textilní školu a nedorazila domů ve stejném čase jako jindy. Jaroslav s Hildou si vyměnili starostlivé pohledy a vydali se směrem k nádraží. Nečekali dlouho, přijel poslední vlak od Aše a z něj konečně vystoupila hledaná dívka.

„Koukej, támhle je ta naše tulačka!“ Ukázala rukou Hilda. Jaroslavův zrak se svezl na vysokou plnou postavu a snažil se očima proniknout tmu, ale nic moc neviděl. Hilda se hned vrhla ke svojí sestře, vřele jí objala.

„Kde lítáš, holka, máma už je strachy bez sebe!“

„Ujel mi vlak,“ vysvětlovala Rozmarie. „Stavila jsem se u kamarádky a nestihla jsem ho.“

„No to je od vás hrozně nezodpovědné, víte, že mě kvůli vám asi zavřou, protože už jsem měl být dávno u svého útvaru?“ Vložil se do hovoru Jaroslav.

„Už vás ani nemohu doprovodit k baráku!“

„I to my dojedeme,“ hlásala bezstarostně Hilda. „A ty se někdy ukaž!“ Poslala Jaroslavovi vzdušný polibek a se sestrou si to namířily do kopce. Jaroslav se vrátil k posádce, a jelikož mu pozdní návrat k útvaru nějakým zázrakem prošel, o pár dní později zabrousil opět k domku nad rybníkem. Jestlipak ta dvě děvčata došla v pořádku? Když zaklepal na vrátka, otevřela mu Rozmarie. Při pohledu na ni zkoprněl. V denním světle viděl konečně dobře její tvář. Vypadala jako dívka z dávného snu, která mu mávala z vlaku… V první chvíli ztratil řeč.

„Přišel jsem se zeptat, jak jste tuhle v noci došly.“ Vypotil ze sebe po chvíli a Rozmarie mu věnovala zářivý úsměv.

„Jo, dobře, ale jestli jdete za Hildou, máte smůlu, není doma.“ Jaroslav se ošil.

„No víte, já ji ani moc neznám, jen jsme spolu jednou tančili. Vy byste neměla čas?“ Rozmarie bez váhání přikývla, hodila se, jak se říká – do gala. Zašli spolu na kávičku, krásně si popovídali a láska jako trám byla na světě. Rozmarie měla jen trochu strach, co tomu řekne sestra, jelikož Jaroslav byl její objev, ale Hilda, dívka poněkud lehkomyslná, mávla ledabyle rukou.

„No, on se mi ani moc nelíbil, dělala jsem na něj oči jen proto, že jsem neměla s kým tančit.“

O dva roky později se Jaroslav s Rozmarii vzali a prožili spolu úžasných padesát let společného života. Ani jedno z jejich dětí nebylo rezavé, zato rezavých vnoučat se dočkali požehnaně…

Tato povídka je z knihy Jaroslavy Hofmanové Neznámá cestující. Jde o již sedmou knihou autorky, která se často inspiruje osudem. Jedná se o soubor zajímavých retro povídek, z nichž velkou část publikovala v časopisu „Chvilka pro tebe.“ Mnohdy jde o osudové a velmi silné životní příběhy, podle skutečných událostí, které zasahují ze současnosti až do přelomu devatenáctého století.

Jsi 725. čtenář tohoto článku. Děkujeme.

---