Jana Trhlíková – povídka ze sbírky Zbláznit se nevadí (Beletris, 2016):

Zpočátku se zdála fajn. Nová šéfová. Lehce obtloustlá čtyřicátnice působila bodře a trošku nejistě. Házela kolem sebe úsměvy, tak nějak preventivně, a její smích se nakažlivě rozléhal chodbou. Postupně se ale změnila. Zákon smečky. Když potkáte lidi ze stejné skupiny, vždycky najdete společný jednotící prvek. Snaha zapadnout je prostě neodolatelná. A nová šéfová byla obzvlášť snaživá. Přešla na krabičkovou dietu, odbarvila vlasy na platinovou a začala nosit kostýmky. Dominantní smích se změnil v posměšný úšklebek, v šéfovské laškování těch, kteří si myslí, že ve své pozici mají právo blábolit cokoli a ostatní se budou usmívat nebo aspoň mlčet. Totální odtržení od reality. Po dvou letech se její přeměna završila definitivně. Stala se dalším nepovedeným klonem náměstkyně, stejně jako všechny před ní. Vlastně to nikoho nepřekvapilo.

***

„Táta umřel… jdu zařídit pohřeb, takže zítra dorazím později,“ zavolala Klára večer kolegyni. Bylo to poprvé, co to vyslovila nahlas, a měla pocit, jako by to ani nemohla být pravda, jako by někdo jiný mluvil o někom úplně cizím. „Jasně, upřímnou soustrast,“ odpověděla Eva. Čekala to. Popravdě by ráda řekla něco upřímnějšího a srdečnějšího, ale v katalogu společenských kondolencí lepší větu nenašla.

***

Ráno si Klára oblékla černé šaty i punčocháče a vyrazila do pohřební služby. Slunce svítilo, rozjásaný jarní den. Zhluboka nasála vzduch plný vůní probouzejícího se života a uvědomila si, že táta se už nikdy nenadechne. Neuměla si to představit. Na chvilku přestala dýchat, uzavřela vzduch v sobě. Vteřina, dvě. Vydržela to nejvýš minutu. Úřednice před ní rozložila několik katalogů. Rakve, květinová výzdoba, urny, fotogalerie smutečních síní. Bylo to tak prosté a jednoduché, jako by vybírala nábytek do kuchyně. „Tyhle jsou obzvlášť oblíbené, na katafalku vypadají dobře a nejsou moc drahé,“ ukázala prodavačka prstem na jednu z rakví. Pak jí předala seznam citátů na parte. Pročítala jeden po druhém, všechny se zdály absurdní.

 „Tak třeba tenhle,“ ukázala nakonec rezignovaně.

„Dobrá volba,“ schválila její výběr prodavačka. Malá povzbudivá lež. Asi to říkala každému, ale znělo to nečekaně příjemně. „Počkejte si, hned vám je vytisknu.“

***

Prošla vrátnicí a odpípla kód, v ruce držela štos kondolencí v průhledné obálce. Do kabelky se nevešly. Byla ráda, že na vrátnici nikdo není. Nechtěla budit lítost, jen v tichu projít, někam zalézt, přežít. Před kanceláří ale narazila na šéfovou. „Už jste zavolala tomu IT technikovi?“ obrátila se na ni.

Kláře chvíli trvalo, než si uvědomila, o čem vlastně mluví. Nešlo o nic důležitého ani urgentního. „Nevolala, napsala jsem mu mail, ale zatím nereagoval,“ neměla sílu něco podrobně vysvětlovat.

„Řekla jsem jasně, že máte zavolat.“

„Volala jsem, ale nebyl tam, tak jsem mu napsala mail, je na to dost času,“ snažila se podrobným vysvětlením otupit ostří kritiky.

„Měla jste zavolat znovu. Mohlo to být dávno vyřízené. Copak neumíte zvednout telefon? Máte s tím nějaký problém?“

Měla problém, velký. Měla chuť jí zabít, roztrhnout, vymazat z povrchu země. „Včera mi zamřel tatínek,“ řekla místo toho.

„To je smutné, ale své povinnosti si musíte plnit včas,“ zasyčela šéfová tvrdě.

„Já si je plním včas,“ ohradila se.

„Neplníte. Koukejte mu zavolat. Teď hned,“ procedila mezi zuby a odkráčela chodbou. Klára se mlčky dívala za odcházející postavou a pak vešla do kanclu a v bezmocném vzteku třískla dveřmi. „Jak já tu krávu nenávidím, kdyby mohly myšlenky zabíjet, tak už je mrtvá. Pane Bože, udělej něco,“ obrátila Klára zoufalý obličej ke stropu. Nebyl tam nikdo, jen padající omítka. „Možná by stačilo, kdyby je uměla číst,“ usmála se kolegyně Eva.

***

Zašla za roh a uslyšela třísknutí dveří. Zvuk se rozlehl chodbou. Ta Klára je teda hysterka. Jak se tvářila, úplně ji probodávala očima. Co si to vůbec myslí? Bude jí muset zatnout tipec. Zlehka klepla na dveře, sekretářka v předsálí neseděla, tak nakoukla rovnou k řediteli. „Volal jsi mě?“

„Jo, chtěl jsem projednat něco k plánu, nerozumím tam jednomu úkolu, zdá se mi to duplicitní. Mrkni se na to,“ ukázal na monitor.

Trošku se naklonila, aby líp viděla. Zahlédla přitom jeho zaujatý pohled. Je dobře, že zhubla, ale ty prsa, plochý a povislý. Těm to moc neprospělo. Slyšela v hlavě komentář k pohledu.

„Možná mi ten plán raději pošli, podívám se na to v klidu,“ vykoktala ze sebe.

„Dobře, chci to ale obratem.“ Není zdaleka tak dobrá, jak jsem si původně myslel, ze začátku aspoň makala, ale od té doby, co chodí s vedením pařit, si nejspíš myslí, že už má místečko vysezený. Minule prý byla tak sťatá, že tancovala na stole. Škoda, že jsem tam nebyl. Každopádně bych měl trošku přitvrdit, než nám tady ještě víc zleniví.

Urychleně za sebou zavřela dveře. „Poslala jsem vám plán na příští rok, zkontrolujte to, obratem,“ nakoukla do kanceláře k Evě.

„Dobře, já to hned projdu.“ Zase něco prošvihla a teď to na mě na poslední chvíli hodí. Ta šéfka si snad opravdu myslí, že jsem její otrok.

„Říkala jste něco?“

„Ne, začnu na tom pracovat.“

Opatrně vycouvala z kanceláře. U kopírky narazila na šéfku vedlejšího oddělení. „Máš hezkou sukni,“ usmála se. Konečně spřízněná duše. „Jo, díky, z Háemka.“

 „Sluší ti, musím běžet,“ zamávala kolegyně právě vytištěnou složkou. Copak si to na sebe zase navlíkla za hrůzu, ty její kejdy tlustý, těm žádná dieta napomůže, to už je prostě věk, jenže ona si myslí, že je jí pořád dvacet. Slova se ozývala zpoza rohu. Nikdo tam ale nestál. Zneklidněla. To přece není možné.

 „Prošla jste už ten plán?“ řekla, když se vrátila zpátky do kanceláře k Evě. „Podle ředitele je tam jeden úkol dvakrát.“

„Jestli se jedná o ten trh práce, tak to není duplicitně. Mluvili jsme přece o tom, že se to rozdělí na dvě části, nabídka a poptávka zvlášť.“ To si to ta koza fakt nepamatuje? Četla v jejím výrazu.

„Měli jste to zdůraznit. Takhle se to všem plete.“ Jasně, machrovat před ředitelem a kroutit prdelí to ti jde, ale pořádně si pamatovat úkoly oddělení, ani náhodou, ozvalo se přímo v její hlavě. Měla chuť zakrýt si uši, v poslední chvíli si ale uvědomila, že to nepomůže. Jen bude vypadat divně.

„My jsme to celkem jasně oddělili,“ vstoupila do debaty Klára. Co je to vůbec za šéfku, když se nikdy za nikoho nepostaví. Každý sebemenší problém svede na ostatní, jen aby náhodou nepřestala být za hvězdu. Přitom všichni dávno vědí, že vůbec žádná hvězda není.

„Cože?“ otočila se šéfka prudce.

„Můžeme názvy trošku upravit, aby to znělo odlišně.“ Ta teda nadělá kolem jednoho malého nedorozumění… a k tomu se tváří tak vytřeštěně.

„Tak si s tím pospěšte, ředitel na to čeká.“

„Jasně.“ No jasně. Myslí si, že nic jiného na práci nemáme, jen ty její hloupé urgentní úkoly. Potřebuje předvést před ředitelem, že její oddělení šlape nejlíp ze všech. To proto nás tak nesmyslně honí, šmíruje a kontroluje. Všechno musí být hned, i kdyby to ve skutečnosti stačilo za týden. Vymačkat z lidí, co se dá. Zázraky na počkání, nemožné do tří dnů. Nedej Bože, aby někdy řediteli musela říct ne. Prostě vždycky musí být jednička, za každou cenu. Doufala, že na chodbě to neuslyší, ale slova se řinula přes dveře, protékaly pod nimi i klíčovou dírkou.

„Pošlete mi to pak mailem,“ houkla a těšila se, že unikne do své kanceláře.

„Už to právě posílám,“ Ozvala se zase Klára. Jasně. Zpracují to, ona se na to ani nepodívá a přepošle to dál svým jménem. Slízne smetanu. Přitom je to ona, kdo by měl dělat koncepční práci, mít na starost plán, nikdo jiný, ale to by musela být schopná aspoň něco vymyslet. Jenže z ní nikdy nic kloudného nevypadne.

Cítila, jak bledne. Na chvíli se posadila. Jejdanánku, jen ať si tu nesedá, ještě nám tu zkejsne. Nakonec si ještě bude chtít povídat… to je jak za trest. Nikdo na ní není zvědavej, na babu závistivou. Nikdy nevíte, co o vás kde bude vykládat, překroutí všechno, jak se jí to hodí. A ty její občasné neupřímné pochvaly, nic než manipulace, snaha lidi rozeštvat proti sobě. Není divu, že se na ni chlap vykašlal, kdo by s ní chtěl žít. Ani děti. Však příroda dobře ví, proč je každému nedopřeje.  

„Nemáte trošku vody?“ zasípala.

Dneska je fakt divná, že by přebrala? Štamprlička na kuráž hned po ránu a hned je z ní regulérní alkoholička. „Je vám špatně?“ zeptala se Eva a podala jí skleničku s vodou. To si snad dělá srandu? Přece se nám tady nakonec nezhroutí?

„Můžete mi prosím zavolat sanitku? Je mi opravdu hodně špatně,“ upřela na ně vyčerpané vyděšené oči. Fakt vypadá špatně, celý obličej pokroucený, oči vytřeštěný, nejspíš mrtvička. Jiného by člověk politoval, ale tuhle… To by mě zajímalo, kdo ji bude zastupovat. A kdoví, jestli se ještě vůbec vrátí. To bylo poslední, co slyšela, když ji položili do sanitky.

Autorka Jana Trhlíková se věnuje především povídkové tvorbě, za níž získala řadu ocenění v literárních soutěžích. Uveřejněná povídka je ze sbírky Zbláznit se nevadí (Beletris, 2016).  Autorka se dále podílela na sbírce povídek tvůrčí skupiny Druhá múza Když nebe zebe (P. Nazarov, 2017) a v roce 2019 vydala samostatnou knížku Muž, který zprůhledněl (Klika, 2019). Knížka zahrnuje 15 povídek, které vypráví o křehkosti a nesamozřejmosti dnešních vztahů, o láskách, rozchodech a zklamáních, o hledání smyslu života. Autorka sleduje své hrdiny v situacích zlomu a na životních křižovatkách a spolu s nimi hledá nové cesty a začátky.

Více informací, včetně možnosti si knížky zakoupit na  www.janatrhlikova.cz

Líbila se vám povídka? Přečtěte si i další. Jana Trhlíková zde publikovala také povídku Vánoční omyl

Jsi 258. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Reklama zde napořád jen za 75 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Facebooktwitterredditpinterestlinkedinmail

Doporučujeme: