Psavé fejetony: Smrt hrdinům!

Warning: Undefined array key "a" in /data/web/virtuals/119050/virtual/www/wp-content/plugins/podclankova-inzerce/gateway.php on line 2

Ve své literární tvorbě zastávám heslo, které není populární a moje beta mi je setrvale otlouká o hlavu. Pánové Žamboch či Kulhánek by se nad ním pozvraceli.

Pokud to není pro děj či vyznění knihy nezbytné, nezabíjejte. Tedy nezabíjejte svoje „papírové“ postavy, co se týče neurvalých sousedů, korektorů či našich drahých politiků, tam jsem ochotna poskytnout rýč i alibi.

Zdůvodňování začnu pohledem čtenáře. Smrt postavy, nejčastěji druhé hlavní nebo nějakého sympaťáka z hrdinovy družiny (příklad za všechny: Prim, sestra Katniss v třetím díle Hunger Games) je ten nejlacinější a nejkýčovitější prostředek, jak z čtenáře vymáčknout emoce. Já už jsem na to tak alergická, že mě podobný kousek akorát naštve a silně snižuje celkové hodnocení knihy. Takže v důsledku působí kontraproduktivně.

Zamyslete se, prosím, nad příběhem Romea a Julie. Aby se ti dva mamlasové zasebevraždili, musel Shakespeare vystavět velmi krkolomný příběh, který nedává logický smysl. Vezměte v úvahu jenom ten detail, že Julie při svatebním obřadu před Bohem slíbí Romeovi, že ho bude následovat kamkoli, ale jakmile je následujícího dne její manžel vyhnán z Verony, ona zůstane doma v pohodlí, aby posléze polykala kdovíjaký jed ve snaze dosáhnout… čeho vlastně? Vždyť s Romeem mohla už dávno zcela legálně být! Ještě ke všemu byla jejich smrt zbytečná dvojnásob, protože Montekové i Kapuletové dostávali celou dobu čočku od vévody, aby se vzájemnými naschvály přestali. Stačilo jenom trošku politicky přitlačit, třeba vyhlásit nouzový režim nebo tak něco, což je záležitost děsivá sama o sobě.

Jasně, tato hra byla napsána pro královnu zhruba se stejným účelem, s jakým se dnes točí hollywoodské krváky. Lehká zábava.

Mně ale připadá tento postup příliš jednoduchý. Existuje přece mnoho jiných, v důsledku i efektivnějších prostředků, jak docílit napětí v ději či dokonce slz v očích čtenářových. Samota, beznaděj, ztráta ideálů, zhroucení životních cílů a podobně. Jednu čtenářku jsem naprosto rozsekala krátkou větičkou v Pohádkách o čarodějích, že se Akane už nikdy nepotká s milovaným synem. Obě postavy přitom následně prožily plnohodnotný život a vykonaly spoustu záslužných činů. Jejich tragický skon nebyl pro dramatický efekt vůbec nutný.

K tomuto názoru jsem dospěla před několika lety a následně z gruntu přepracovala jeden román a odstranila dokonce klíčovou smrt, která do té doby představovala katarzi pro hlavní hrdiny a zapříčinila výraznou změnu jejich chování. Svým způsobem jsem si hrála, zkoušela jsem, zda lze použít jiné mechanismy, jak v příběhu docílit stejného účinku. Je zřejmé, že se to podařilo, jinak bych tyto „pravdy“ vůbec nehlásala. Co víc, ono se toto řešení ukázalo jako výhodné, protože jsem zachráněnou figuru mohla následně použít v situaci, s níž jsem si v předchozí verzi nevěděla moc rady a dost v příběhu haprovala.

Abych byla spravedlivá, přiznávám, že v Kozlíkovi kosím hrdiny i padouchy hlava nehlava. Nemůžu si pomoct, doléhá na mě zásadní omezení základních, ústavou zaručených práv a svobod. Neříkám to jako omluvenku, spíš vysvětlení. A jsem ochotna podobné věci tolerovat i jako čtenář, pokud nejsou příliš časté, a tak nějak ladí s duchem díla.

Na druhou stranu jste z předchozí úvahy bezpochyby vydedukovali následující poučení: pokud chcete dosáhnout maximálních účinků s minimálním úsilím, vrazte do textu spoustu krve, násilí, mučení, úmrtí a pochopitelně kvanta sexu. Je to jenom na vás. Mnoho zdaru a hlavně:

Smrt hrdinům!

Jsi 1130. čtenář tohoto článku. Děkujeme.

---