Psavé fejetony: Řekni to jednou větou

Warning: Undefined array key "a" in /data/web/virtuals/119050/virtual/www/wp-content/plugins/podclankova-inzerce/gateway.php on line 2

Dnešní téma nebude tak atraktivní a zábavné jako jindy, omlouvám se předem.

Teorie tvůrčího psaní tvrdí, že jednou z klíčových složek díla je premisa. Premisa je shrnutí celé knihy do jedné věty. Určený cíl, k němuž autor směřuje. Zobecnění tématu, hlavní myšlenky, celého příběhu. A znovu, na kurzech tvůrčího psaní se dozvíte, že byste si měli téma a premisu rozmyslet předem.

Ovšem zelený je strom reality. Každá lidská duše se živí příběhy. Příběh představuje způsob pochopení světa. Jak říká Ursula LeGuinová: „Existovaly velké civilizace, které neznaly kolo, ale neexistovala žádná, která by nevyprávěla příběhy.“ Když mě políbí Múzák, je z toho vždycky příběh. Občas tak silný a nosný, že překoná i rozumné důvody proč nepsat, a já sednu ke klávesnici. Zpravidla sám od sebe vygeneruje postavy a jejich charaktery. Já musím pracně dořešit logické souvislosti, důvody, proč se tohle děje. V tomto procesu je otázka premisy jen teoretickým blábolem v uprášené knize zastrčené hluboko v nepoužívané části knihovny.

Jednou jsem to zkusila obráceně. Vymyslela jsem zábavné a cool téma, sestavila vzorovou premisu. A pokoušela se z tohoto základu stvořit příběh. Dopadlo to katastrofálně. Prvních čtyřicet stránek ubíhalo skvěle, následně však cesta uhnula do nudné a fádní krajiny a vše skončilo na slepé koleji. Předpokládám, že tento román nedokončím nikdy. A přitom téma a premisa jsou tak boží!

Od té doby se otázkou premisy fakt netrápím. Přezíravý postoj českých nakladatelských domů mě tíží podstatně více. Ale to jsem odbočila. Proč o této otázce vlastně píšu? Jedna přítelkyně, slavná spisovatelka, se mě zeptala, o čem je Kozlík. Snažila jsem se vypotit co nejstručnější odpověď a napadlo mě, že bych zpětně mohla premisu vytvořit. Příběh je to pěkný, nějakou tedy opravdu musí mít.

Došla jsem k závěru, že ano, jistě, má. Vlastně několik. Například:odvaha a úsilí vede k dosažení cíle (a taky je dobré, když se do vás zamiluje dračice a kapku přitlačí). Nebo: lidé obecně jsou povrchní a sobečtí. Nebo třeba: Láska hory přenáší.

Co je totiž problémem oné „ústřední myšlenky“? Je příliš obecná a širokopásmová. Schová se pod ni úplně všechno. Něco jako horoskop nebo proroctví. Schválně, jakou premisu má Pán prstenů? Dobro je silnější než zlo a ve vzájemném souboji vždy zvítězí? Cílevědomost a obětavost jsou tak mocné, že mohou zachránit svět? Přátelství je největší silou ve vesmíru? Když zpopularizuji finské hrdinské eposy, položím základy fantasy literatury? Určitě, všechny by se daly použít. Snad vyjma mé oblíbené: Láska hory přenáší.

Samozřejmě je užitečné držet určený směr vyprávění, kam chcete dospět a co říct. Jenže pokud jste vy jako autor konzistentní, podaří se to tak nějak samo. I vy jako osoba někam směřujete a o něco usilujete (například aby si vás konečně všimli nakladatelé). Zrovna na Kozlíkovi jsem totiž odhalila další důležitou věc:

Premisa je důležitá. Ovšem mnohem důležitější je, v jaké náladě se nese celý text. Vůbec přitom nezáleží na vlastní dějové ose. Tutéž příhodu můžete podat jako drama nebo jako komedii. Zdůrazňuji, každou. Což ovlivňuje kvalitu a „použitelnost“ literárního útvaru mnohem zásadněji. Z toho vyplývá moje extra rebelská rada. Netrapte se suchopárnou teorií víc, než je nezbytně nutné. Vyhovte učitelům a lektorům ve škole či na kurzech, ale sami si pište, jak vám klávesnice padla. Ono totiž psaní je tvůrčí činnost a do zavedených škatulek se vměstnat dost dobře nedá.

A teď pěkně jednou větou!

Líbil se ti tento článek? Přečti si i další ze série.